Forest monster - ff - H.S.

Kapitola dvacátá třetí - Most

Začít novej život, poznat nový lidi, to byl jeden z nejlepších kroků v mým životě. Nehodlal jsem se vysrat na Londýn jen kvůli tý hnusný děvce, fízlům, který byli na každým rohu a chystali se mě polapit, holce, co mi pojebala dětství, a ani kvůli sobě. Já jsem byl pán těhlech ulic. To mě se tu báli. Já byl jeden z nejmladších, kteří dokázali velký věci.

Přestalo se mi říkat Jaguár. Zakázal jsem to. Pro Rica jsem byl Eso furt, ale jakmile vzniklo ''Pět prstů'', stal jsem se jedině Vůdcem.

Pět prstů byl spolek, založenej mnou. Skládal se ze mě, Zayna Malika, Louise Tomlinsona, Liama Payneho a... škvrněte Horana, kterýmu bylo tehdy pouhejch patnáct.

Všech nás pět představovalo jednotlivej prst na ruce. Já byl palec. Ten hlavní. Začalo se mi říkat Nejvyšší, protože jsem vyčuhoval vždycky z davu a byl jsem z nich nejzkušenější.

Zayn byl ukazovák. Digit. Byl to vždycky sráč, ale do mýho spolku patřil. My všichni byli sráči, nebo aspoň jimi začínali bejt. Objevil jsem ho v jednom nechutným pajzlu a dal si s ním partičku karet. Zaujal mě jeho přístup k životu. Bylo mu jedno, co se stane ostatním, ale on sám musí bejt v suchu. Přesně tenhle přístup jsem potřeboval. Tehdy jsem netušil, jak mi to ještě posere život.

Louis byl prsteník. Digitus. Se Zaynem pekli od začátku spolu. V tom pajzlu byli společně a společně taky nastoupili do mýho spolku. Většinou jsem jim dával stejný úkoly, protože jim to spolu šlo rychlejc. Moc v lásce jsem je teda neměl, ale řekl jsem si, že v týmu musí bejt respekt, a tak jsem se k nim i s respektem choval.

Prostředník, Center, byl Liam. To byl vždycky super parťák. Nehrál ani na jednu stranu, takže od něho jsem žádnou sviňárnu nečekal. Byl machr přes technologie, naboural se do všech těch píčovin a hlavně držel hubu, když jsem to potřeboval. Vyhodili ho z jedný společnosti, jejíž jméno si fakt nepamatuju, opustila ho přítelkyně a jediný, po čem toužil, byly prachy. Ty jsem mu poskytl výměnou za to, že bude pracovat pro mě.

A pak tu byl Niall. Nikdo mu tak ale nikdy neřekl. Pro nás to byl prostě Pinky. Nejmenší. Nejmladší. Nejposranější. Malíček.
Nabral jsem ho jednou u dálnice. Nechtělo se mi dělat nějaky pojebaný dobrý skutky, ale ten náctiletej zmrd vypadal fakt špatně. Zemřeli mu rodiče a já cejtil nějakou zkurvenou povinnost mu z toho pomoct. Připomínal mi mě. Tehdy před lety, kdy jsem měl jen Miu a toulal jsem se ulicema, abych nás uživil.
I když mu bylo pouhejch patnáct, rozhodl se k nám přidat. Potřebovali jsme nějakou slabinu týmu, protože by to jinak nebyl ten pravej pouliční gang, kdyby v něm nebyl zkurvysyn, co to vždycky zesere.
Popravdě... měl jsem ho ze všech nejradši. Ani nevím proč, říkat jsem mu to nikdy nechtěl, ale... měl jsem ho rád. Věděl jsem totiž, že on jedinej, mě nikdy nepodrazí.

A tak to začalo. Život v Pěti prstech. Když se o novým spolku doslechlo okolí, začalo se šuškat, že nás brzo chytí, protože jsme nováčci. Vlastně nás nechytili nikdy. Pět let jsme kradli, zabíjeli a jednoduše ničili životy obyvatelstvu Londýna. Nevadilo mi to. Bavilo mě mít moc nad všema těma lidma.

Těch pět let si každej člen vyžral svůj rok. Těch pět let vtisknu sem. Do další etapy mýho nedobrýho života.

Zaklapla jsem prozatím knihu a povzdechla si. Čím dál tím víc sprostých slov a víc špatností. Teď už se neměl komu mstít a i tak působil lidem bolest, jen pro své potěšení.
Nevím, jestli se to dá považovat za sadismus, ale rozhodně na mě tak Nejvyšší působí. Mám ho plnou hlavu, proboha!