Forest monster - ff - H.S.

Kapitola třicátá šestá - Mia

   Každý děláme chyby. A tím myslím, že vážně úplně každý. Nejvyšší je názorným příkladem, protože udělal tolik chyb, že se to nedá ani spočítat. Niall udělal chyby. Moje mamka i táta rovněž.
Ale... včera a dneska jsem ji udělala já. A to tu, že jsem u Nejvyššího přespala. Vlastně to bylo nevědomky. Hráli jsme karty a pak se dívali do ohně a povídali si. A já si přehodila nohy přes jednu opěrku křesla a než jsem se nadála, už jsem spala.

Nepamataju si na to, že by mě Nejvyšší vzal a odnesl do své postele, ale udělal to. Sám snad ani nešel spát, protože ráno vypadal dost unaveně. Se zmačkaným oblečením jsem kolem deváté hodiny vystřelila z jeho velké postele a vlítla do hlavní místnosti. Byla jsem načichlá jeho kolínskou, protože mu tak voněly všechny peřiny i povlečení.

,,Nejvyšší! Proč si mě včera nevzbudil?!'' vyčetla jsem mu a zašmátrala v kapse po mobilu. Když jsem ho odemkla, všimla jsem si spousty nepřijatých hovorů od táty i Arthura. ,,Do háje,'' zaklela jsem a obula si boty, které ledabyle ležely u dveří.

,,Vypadala si spokojeně. Nechtěl jsem-,''

,,Táta mě zabije!'' skočila jsem mu do řeči a po těchto slovech vystřelila ze dveří. Ani jsem se neohlédla a sprintovala domů. U kraje lesa jsem se zastavila, protože před domem stálo policejní auto. Byl u něj ten starý poručík, kterého jsem si pamatovala, a jeden mladší. Polkla jsem a nenapadlo mě nic lepšího, než se zase vrátit k Nejvyššímu, protože jsem netušila, jak bych se v jejich přítomnosti měla zachovat. Celá zpocená a neupravená jsem zabušila na jeho dveře a on mi je okamžitě otevřel.

,,Nejvyšší! Jsou tam policisti, oni na tebe přijdou, když se budou vyptávat. Co mám sakra dělat?'' panikařila jsem a prohrábla si frustrovaně vlasy.
Už předtím, když byl Erik v nemocnici se vyptávali, a jen o fous Nejvyšší unikl odhalení. ,,Co když si táta vzpomněl na včerejšek? Co když je to tím všechno v háji?!'' zvýšila jsem hlas a dívala se na něj vystrašeně. Nejvyšší zatnul pěsti a rozmýšlel se. Než stačil něco říct, zazvonil mi telefon. Na displeji svítilo tátovo jméno a já čekala, co mi Nejvyšší poradí.

,,Vem to a řekni mu, že si zabloudila,'' navrhl a já pozvedla jedno obočí v tázavém gestu.

,,Co když ví o včerejšku?'' zeptala jsem se místo toho, abych ho poslechla.

,,Prostě to udělej. Ztratila ses. Potom, co přišel domů, ses šla projít, nechala ses unýst, a teď nevíš, kde si. Nanejvýš dostaneš zaracha,'' přesvědčoval mě a z jeho úst to znělo tak šíleně jednoduše. Když už mobil zvonil moc dlouho, zvedla jsem ho.

,,Halo?'' hlesla jsem roztřeseným hlasem a Nejvyšší mě celou dobu pozorně sledoval.

,,Lydie? Lydie! Seš v pořádku? Kde si?! Kam tě odvezli? Pamatuješ si něco?'' vysypal na mě hromadu otázek a já si promnula s povzdechem čelo. Tohle bude mnohem obtížnější, než jsem si myslela.

,,Jsem v pořádku, tati. O čem to mluvíš?'' nechápala jsem a Nejvyšší se zamračil.

,,Pamatuju si, že jsem u našeho domu viděl ty velký černý psy, pak mě něco praštilo do hlavy a všude byla tma. Probudil jsem se ve svojí posteli a tys byla pryč. Hrozně se o tebe bojím, kde jsi, zlatíčko?'' Do háje! Do háje! Měla jsem mu nechat vzkaz. Nemuselo by k tomuhle dojít.

,,Já-,'' nestihla jsem nic doříct, protože v mobilu zapraskalo a hovor si převzal někdo jiný.

,,Slečna Butlerová? Tady poručík norské policie, už jsme spolu mluvili. Pokud můžete, nahlašte svou polohu, myslím, že si musíme vyjasnit nějaké vaše výpovědi,'' promluvil přísně a já ztuhla. Zírala jsem na Nejvyššího a on povolil všechny mimické svaly v obličeji.