Forest monster - ff - H.S.

Kapitola dvacátá první - Rebecca

Z pohledu Netvora

Díval jsem se, jak se pomalu propadá do klidného spánku, který jsem já neměl ani nepamatuju. Řasy se jí chvěly každým dalším nádechem a její roztomilá tvář povolila veškeré své mimické svaly.

Byla krásná. Líbilo se mi, že se nebála. Nebo že to uměla aspoň skrýt.

Myslel jsem, že když si přečte všechny ty sračky, co jsem dělal, uteče. Hned po prvních stránkách. Ale ne... ona četla dál. Chápala mě, a to mě nejvíc udivovalo.

Přešel jsem k ní a malinko se pousmál. Když jsem byl s Rebeccou, cítil jsem se skvěle, protože ona mi byla tak trochu podobná. Ale když jsem s Maličkou, je to jiný. Ona je totiž úplnej můj opak. A to se mi líbí daleko víc.

Políbil jsem ji na čelo a sám sebe nepoznával, protože většinou jsem si romantický gesta odpouštěl. Nikdy jsem nebyl zamilovanej, takže jsem vlastně ani neměl šanci. Vlastně jsem za to rád. Nikdy nechci bejt zamilovanej, protože už jsem přišel o moc lidí, který jsem měl rád.

Byl jsem si jistej, že už spí, tak jsem zhasnul a pomalu se vydal dolu. Její táta byl s tou mámou od Arthura, protože se tu s ní zastavil na pár minut a pak zase odjel. Nechtěl jsem to Maličké říkat, protože ona sama už má problémů dost, takže jsem si to nechal pro sebe.

Pověřil jsem Scara s Dolorem, aby Maličkou hlídali, a sám jsem se vrátil domů. Bylo divný jít bez nich, ale pro svůj vlastní klid a její bezpečí jsem to udělal.

V mém 'domově' bylo ticho. Tak jako většinu času. Povzdechl jsem si a šel rozdělat oheň do krbu. Když se oheň konečně rozhořel, natáhl jsem se po skleničce a nalil si whiskey.

Sedl jsem si do svého křesla a díval se jak oranžové plameny pomalu olizují každý kus dřeva. Jak pomalu tmavne a mění se na žhavé uhlíky. Vzpomínal jsem.

Na minulost, kdy jsem dělal fakt nechutný věci, o kterých ještě Maličká neví. Kdy mi lidi ubližovali a já se za to mstil.

Mstil jsem se každýmu. A proto jsem se bál, až se Maličká dozví víc...

Z pohledu Lydie

Protáhla jsem se, zívla a párkrát zamrkala, abych se pořádně rozkoukala. Nejvyšší už byl dávno pryč, ale pořád jsem cítila jeho vůni ve svém pokoji. Zavolala jsem na tátu, jestli se ozve, ale byl pryč. Zajímalo by mě, kde je, ale aspoň jsem si v klidu mohla přečíst další část deníku.

Už nezbývalo tolik stran, takže jsem se těšila, že to dočtu a budu moct jít za Nejvyšším. Za Harrym. Má hezké jméno, ale vůbec bych ho k němu netipla. Když už tak Harrison, ale Harry? Je to k němu moc takové... milé. On není milý, je tajemný, svým způsobem nebezpečný, ale i přitažlivý.

Zavrtěla jsem hlavou a sáhla pod polštář. Nadechla jsem se, otočila na další stranu a vydechla.

Otočil jsem se, abych zkontroloval Rebeccu, a zjistil, že na mě celou dobu hledí. Oči měla vykulené, ale neutíkala. Bála se, poznal jsem to.

Došel jsem k ní a schoval zbraně do bezpečí svých kapes. Neucouvla, ale v očích měla strach.

Jestli si myslíš, že jsem magor, tak můžeš vypadnout, řekl jsem bez sebemenšího zaváhání a ona o krok odstoupila. Narovnala se a pohodila vlasy.

Jsem v pohodě, Jaguáre, pronesla, ale hlas se jí třásl.

Bojíš se mě? K mýmu překvapení kývla.