Forest monster - ff - H.S.

Kapitola třicátá druhá - Sbohem

Po sepsání všech plánů, jsem se dal do stavby. Bylo to fajn zabití času. Nemusel jsem při tom myslet na nic kromě práce. Nemusel jsem si zakrejvat ksicht. Nemusel jsem se bát, že mě někdo uvidí. Skoro nikdo sem totiž nechodil, a když jsem zaslechl nějaký hlasy, skryl jsem se v křoví.

Potřeboval jsem nářadí, protože jedinej nástroj, kterej mi mohl bejt užitečnej, byl můj nůž. Proto jsem se jednou v noci vydal dolů do města. Neplánoval jsem vlízt do žádnýho baráku na náměstí, a tak jsem šel dál, kde se nacházely statky a farmy.

Bylo už hodně pozdě, ale i tak jsem si přes hlavu přetáhl jednu černou kuklu, kterou mi Rico před odjezdem daroval, abych skryl svou zohavenou tvář.
Po letech zkušeností pro mě nebyl jedinej problém ukrást sekeru, pilu, hřebíky a další potřebný věci na stavbu. Jednoduše jsem vypáčil zámek u každý stodoly a odtamtud si co nejtišeji vše vzal.

Obešel jsem takhle asi tři stavení, než jsem usoudil, že už toho mám dost. Vrátil jsem se zpět ke svýmu budoucímu příbytku, jehož cestu jsem si zapamatoval jen díky tomu, že o kousek dál byl nataženej starej provaz, na němž stálo zákaz vstupu. To se hodilo, aspoň nikoho nenapadne sem lízt.

Podlezl jsem ho a rozhodl se, že ho později dám trochu do pucu, aby vypadal víc zachovale. Noha už mě při chůzi nebolela, takže jsem zvládal zdolávat horší překážky, než jen podlízt blbej provaz.
Horší bylo, že jsem na ni kulhal. Věděl jsem totiž, že bych mohl bejt mnohem rychlejší, kdybych ji měl zdravou.

Druhej den jsem s tím vším začal. Našel jsem několik nařezanejch klád u kraje lesa, který jsem si ihned přivlastnil. Nařezal jsem je na provizorní prkna, který jsem pak postupně přitloukal k tomu, co v boudě zbylo. Vytahal jsem všechen ten nábytek, a to, co se dalo, jsem opravil.

Když už jsem měl po několika dnech aspoň základ, vrhl jsem se na střechu, ta byla v děsným stavu. Vlastně se skoro dalo říct, že tam ani žádná nebyla, protože v ní zely půlmetrový díry.
Vyšplhal jsem na jeden ze stromů, kterej rostl poblíž, a po větvi doručkoval ke kraji střechy, kde to bylo aspoň trochu stabilní. Udělal jsem docela kus práce a o pár dní později se ta bouda už dala považovat za obydlí.

Poupravil jsem ještě základy, než jsem se vrhl na vnitřek. Mezitím se ve městě rozneslo, že se ztratilo v několika barácích nářadí, ale nakonec se to nechalo plavat. Kdo by si taky myslel, že jim to ukradl kulhavej dvoumetrovej chlap s uhořelou polovinou těla, kterej se živil krádežemi a momentálně žil v lesích s jedním z nejdražších diamantů na světě...

Trvalo mi pak další měsíc, než jsem si to uvnitř zařídil. A musím přiznat, že jsem na sebe byl pyšnej. Chtělo to ještě hodně úprav, jako třeba - dát do chodu starej krb v čele místnosti, nebo zařídit, aby mi tu tekla pitná voda.
Nevěděl jsem, jak to všechno zvládnu, protože jsem s tím žádný zkušenosti neměl... Ale dostal jsem se z tolika sraček, že postavit koupelnu, byl pro mě nejmenší problém.

Dočetla jsem krátkou kapitolu a povzdechla si, protože mi došlo, že dneska se s Nejvyšším neuvidím. Vlastně ani nevím, jestli ho uvidím pozítří, popozítří či po popozítří...
Nechtělo se mi za ním dolízat, protože už to, co jsem mu naposledy řekla, bylo dost osobní.

Nechtěla jsem to teď řešit, protože mi to akorát tak vehnalo do hlavy chmurné myšlenky. Napsala jsem Arthurovi, v kolik přijde, a on mi napsal, že je za hodinku u mě. I když chodí vždycky pozdě, začala jsem se připravovat hned, abych pak náhodou nemeškala.

Nejdřív jsem si dala dlouhou ranní sprchu a zapřemýšlela si přitom. Před očima jsem pořád měla Nejvyššího, jak přede mnou stojí a ztěžka oddechuje. Pod černým rolákem skrývá tělo a pod maskou tvář, kterou nikdy neukazuje.