Forest monster - ff - H.S.

Kapitola čtyřicátá devátá - Zjevení

    Nikdy by mě nenapadlo, že do posledního ročníku na střední nastoupím v Norsku. Lidé tu mluvili anglicky, ale převážně jsem slýchala norštinu a ta pro mě byla obtížná. Pochytala jsem pár slovíček, ale k tomu, abych rozuměla učitelům a jejich výkladům, to rozhodně nestačilo. Měla jsem proto hodiny norštiny navíc, kde jsem se měla učit od základů. Maturitu jsem mohla potom naštěstí skládat v angličtině a učitelé tu byli tak ochotní, že mi nabídli doučování v mém rodném jazyce. Norsko se mi líbilo. Už jen ti lidé a to, že tu byl Nejvyšší.

Ten byl teď často zahloubaný sám do sebe. Niall se mu neozýval a vše se zdálo být z jeho strany pochmurné. Nevěděla jsem, jak mu pomoct, i když jsem se snažila. Policisté dali pokoj, ale stále se drželi blízko lesa a pátrali po muži ve věku třiceti let. Bylo komické, že je nenapadlo spojení Lesního Netvora a toho vlasu. Prezentovali se jako géniové a přitom byli šílené hloupí.

Trávili jsme spolu s Nejvyšším jen noc, protože přes den až do večera jsem byla zaneprázdněná. Vadilo mi to, protože mi chyběly naše vycházky. Dny, které jsme strávili spolu, zatímco táta byl v práci. Zbyly nám aspoň víkendy a já se těšila, až je s ním strávím. Táta na víkend totiž odjížděl se Susan někam do přírody, což byl malinko paradox, jelikož jsme se v přírodě po celou dobu nacházeli. Neměla jsem však takové štěstí jako minule, protože tentokrát k nám Arthur přijel rovnou. Táta se s ním pozdravil a v ten moment mi oznámil, že mě bude Arthur hlídat. Bylo to dost nezodpovědné, protože mě prakticky nechával samotnou se sexy stejně starým klukem na dva dny doma.

Když naši rodiče odjeli, nastěhovala jsem Arthura do pokoje pro hosty a pak šla udělat něco k jídlu. Byla jsem naštvaná, protože to znamenalo, že Nejvyššího zase neuvidím. Nemohla jsem ale Arthurovi nic vyčítat, protože taky za nic nemohl, a rozhodla se k němu po dlouhé době chovat hezky. Pátek večer jsme tedy strávili díváním se na filmy. Nervózně jsem pokukovala po hodinách, na kterých za chvíli už stálo jedenáct. Věděla jsem, že mi to nevyjde u Arthura stejně tak lehce jako u táty, protože rozhodně nevypadal unaveně. 

,,Pojď ven,'' navrhl a já povytáhla obočí tak vysoko nahoru, že mi málem zůstalo ve vlasech. ,,Bude sranda. Podíváme se po okolí, zažijeme dobrodružství a rozhodně se vyhneme lesu,'' uchechtl se a já se plaše usmála. Jeho návrh se mi ale nelíbil, protože jsem chtěla jít na noc k Nejvyššímu. 

,,Tak jo,'' vypadlo ze mě a v duchu jsem si za to naplácala. Kvůli mě se dnes Nejvyšší dobře nevyspí a bude si myslet, že jsem na něj zapomněla.

Tak jsme se tedy oblékli a vyšli do chladné noci. Nevěděla jsem, kam má Arthur namířeno, ale poznala jsem na něm, že ví, kam jde. Šel podél lesa po silnici směrem k městu, ale na rozcestí se vydal k louce. Následovala jsem ho po boku a kochala se tmavou krajinou, kterou jsem si na Norsku tolik oblíbila.

,,Chci ti ukázat jedno krásný místo,'' řekl a zadíval se na mě takovým zvláštním pohledem, který jsem u něj ještě neviděla. Doufala jsem, že nenastane ten moment jako v romantických filmech, kdy ten druhý zmlkne a pak toho prvního políbí. Nevadilo by mi to zažít s Nejvyšším, ale ne s Arthurem, protože... prostě to byl Arthur. Ano, líbil se mi, protože to snad každé holce, co jsem vypozorovala ve škole, ale byl až moc perfektní. Nenašla jsem na jeho obličeji žádnou chybku, a pokud pod oblečením neskrýval třeba ocas nebo ukousnutou část těla od žraloka, byla to jasná známka toho, že by nám to neklapalo, protože bych si připadala oproti němu hrozně nedokonalá. Po povahové stránce jsme byli jako bratr a sestra, nebo aspoň já to tak vnímala, i když jsem nikdy sourozence neměla. Zavrtěla jsem hlavou a odehnala takové myšlenky pryč. Nelíbilo se mi, kam se totiž ubíraly...