Forest monster - ff - H.S.

Kapitola padesátá druhá - Zayn

   Budík zazvonil, když bylo ještě šero a já unaveně rozlepila obě oči. Ležela jsem na Nejvyšším a on pomalu oddychoval. Byl horký a holý hrudník se mu leskl potem. Usmála jsem se při pohledu na jeho vyhlazené vrásky z neustálého mračení, a šla se honem obléknout, abych to domů stihla včas. Nechtěla jsem Nejvyššího budit, a tak jsem se neslyšně vypařila a za chvíli už běžela lesem zpátky domů. Táta spal a já se potichu dostala do svého pokoje.

Byla jsem ještě unavená, ale za půl hodiny jsem měla stávat do školy, takže jsem si šla jen připravit věci a pak udělat snídani. Přemýšlela jsem mezitím nad návratem Nialla a nad tím, co teď s Nejvyšším budeme dělat. Doufala jsem, že mě do svých plánů zahrne také, protože jsem mu toužila pomoct.

,,Ahoj,'' hlesl táta, vzal si hrneček s kafem a zase odešel. Pípla jsem na pozdrav to samé, ale už mě nejspíš neslyšel. Povzdechla jsem si a vyrazila do školy. Susan jsem napsala, jestli je ona i Arthur v pořádku a vyřídila jí, že se za Arthurem sama odpoledne zastavím.

Ve škole na mě nečekalo nic veselého, protože se mě všichni vyptávali na Arthurovu nehodu, o které já jsem se bavit nechtěla. Jeho parta, kterou tvořili Erik, Daniell, Ian, Camilla a Hannah s Idou, se dožadovali odpovědí a já jim tedy řekla to samé, co rodičům. Rozhodli se, že odpoledne za ním zajdou spolu se mnou.

Přišla jsem domů a jako první si doplnila úkoly od svých doučovatelů, abych nebyla ještě více pozadu v norštině. Za hodinu pro mě přijela Arthurova parta a jeli jsme za ním do nemocnice. Moc jsem se do konverzací s nimi nezapojovala, protože jsem si s nimi pořád moc nerozuměla. Docházelo mi, že jedině tehdy, kdy jsme se všichni zlili, jsme si byli tak nějak blíž.

Arthur nevypadal o moc lépe, ale jeho stav se naštěstí nezhoršil. Ležel a zastihli jsme ho právě ve chvíli, kdy spal. Nevadilo nám to. Nanosili jsme mu tam nějaké balónky, květiny a roztomilé plyšáčky, jak se to většinou dělává, a pak jen tiše seděli a sledovali, jak pomalu a ztěžka oddechuje. Susan tam byla celou dobu s námi a nehnula se od včerejška ze své židle. Když ostatní odešli, naklonila jsem se k ní a tiše jí zašeptala do ucha, že tu počkám a že si může jít dát kafe a zavolat tátovi, aby ji odvezl. Nejdříve si nechtěla dát říct, ale nakonec jsem ji přesvědčila a ona pokoj po těch dlouhých hodinách opustila.

,,Moc mě to mrzí,'' zašeptala jsem do ticha nemocničního pokoje. ,,Tak moc, Arthure... Tohle není omluvitelné, ale věř, že jsem nikdy nechtěla, aby ti někdo ublížil,'' pokračovala jsem a propletla si třesoucí se prsty v klíně. ,,Záleží mi na tobě.'' Chytla jsem ho za volný palec a dlouho jen mlčky seděla a zírala na jeho jindy perfektní a neposkvrněný obličej, který teď hyzdily náplasti a modřiny.

┼

Domů jsem přijela, když už se stmívalo, a udělala nám s tátou rychlou večeři. Těšila jsem se za Nejvyšším, ale táta mi zničehonic oznámil, že přespíme u Susan, aby nebyla doma sama. Popudilo mě to a vyštěkla jsem na něj, proč by nemohla ona přespat u nás. Na to on se naštval ještě víc a řekl mi, že nechce, aby v takovém stavu řídila. Přimhouřila jsem oči a zatnula čelist.

,,Jeď si za ní sám. Já zůstávám tady!'' Založila jsem si ruce na prsou a táta pozvedl překvapeně obočí. Zadíval se na mě s šokem a pak se zamračil ještě víc.

,,Nebudu tě nechávat doma samotnou. Vždycky to skončí nějakým malérem!'' vyplivl nakvašeně a já protočila otráveně očima, protože se to motalo pořád okolo toho samého.

,,Říkám ti, že s tebou nikam nejedu! Aspoň někdo tu s mámou musí zůstat!'' utnula jsem jej v rozhořčení a hned svých slov malinko litovala, protože se ho velmi dotkly. Dávala jsem mu tím tak najevo, že na maminku zapomněl a vyměnil ji za Susan, což nebyla vůbec pravda.