Forest monster - ff - H.S.

Kapitola čtyřicátá pátá - Sám

   Svoje osmnácté narozeniny jsem proležela v posteli a neměla ani šanci si nic přečíst z Nejvyššího deníku, protože se kolem mě pořád někdo motal. Táta, Arthur, Susan a později i zbytek party, kteří se na mě přišli podívat. Bylo to od nich moc milé, ale radši bych byla sama, když už jsem nemohla do lesa. Přemýšlela jsem, co asi Nejvyšší dělá, jestli je mu po mně smutno a jestli má pro mě taky nějaký dárek. Těšila jsem se, až za ním po tom, co se doléčím, zajdu.

Když se konečně táta vrátil do práce a s obavami mě nechal doma, měla jsem klid na čtení. Takže jsem si vytáhla Nejvyššího deník, pohladila koženou vazbu a četla dál.

Můj život v lese pokračoval. Nedalo se tvrdit, že by byl nějakej nudnej, to vůbec. Norsko se mě bálo, i když mě znalo prakticky jen z vyprávění jedný střelený asijský holky, a měl jsem dokonce jednoho blonďatýho kamaráda, kterej mi neustále vykal a sral se mi do soukromí. Hodněkrát jsem na něj řval a odháněl ho, ale ten zmrd mi stejně otravoval život a já byl za to jedině rád. Taky jsem choval dvě černý bestie, co roztrhaly už pár lidskejch těl, schovával jsem u sebe jeden z nejdražších diamantů na světě a měl jsem ty nejodpornější noční můry vůbec.

Nikdy jsem neměl hezký sny. Často jsem v noci nespal, protože jsem nechtěl vidět všechno to svinstvo, který se v mojí hlavě promítalo jako horor v kině. Moje tělo si přivyklo na málo spánku a naučil jsem se s tím žít. Bylo to lepší, než si dokola opakovat, jak mi zneužili a zabili matku. Jak mi zastřelili tátu a mou malou Miu, ubodali tetu, která mě vychovávala, a jak mě znásilnila moje nevlastní sestra, kterou jsem považoval za svýho strážnýho anděla.

Do nočních můr se přidávaly i zážitky z mýho života v Pěti prstech a života na ulici. Každá noční můra byla jako živá, a proto když jsem se vždycky celej zpocenej probudil, hrozně se mi ulevilo, že v tý situaci nejsem.

Když jsem ale přijel do Norska, moje noční můry se zhoršily. Byly mnohem živější a já se probouzel s hlasitým řevem. Skoro vůbec jsem nespal. Lékem mi na to bylo cvičení. Prostě jsem dělal donekonečna kliky nebo shyby, dokud jsem se neuklidnil nebo nevyčerpal. Připadal jsem si jako malý děcko, který potřebuje nutně mámu, aby ho uklidnila, když se mu zdálo něco nepěknýho. Mě nikdy nikdo neutěšoval. Vždycky jsem na to byl sám.

Často jsem chodil na svoje oblíbený místa v lese, v ruce třímal diamant a ptal se sám sebe, jestli ještě někdy najdu jinej smysl života, než pomstít se Zaynovi. Jestli někdy můj život bude taky dobrej, nebo skončil tehdy, kdy nás přepadli ty hajzlové s tetováními na stehnech a vzali mi všechno.

Žádnej smysl nepřicházel, takže jsem dál žil svůj příšerně temnej a smutnej život Netvora spolu se svými dvěma psy. Procházel jsem lesy, vyřezával, psal, cvičil, vařil, trpěl, přežíval... čekal jsem na zázrak. To bylo jediný, co jsem chtěl.

Tím kapitola končila a já se cítila za Nejvyššího hrozně smutně. Byl tak trpělivý a statečný. Nikdy bych nedokázala to, co on. Nikdy bych nedokázala sama vydržet v lese a čekat na to, až přijde člověk, který mi dojebal život, abych se mu pomstila.

Otočila jsem na další stránku a s překvapením zjistila, že se jedná o poslední kapitolku třetího deníku. Měla jsem divný pocit v hrudi, jako by tím mělo něco končit, ale okamžitě jsem takové myšlenky zase zahnala a pokračovala ve čtení.

Deset let. Deset let jsem musel čekat, ale za to všechno mi to stálo. Můžu asi děkovat osudu, že něco takovýho provedl, protože jsem poznal dívku, která mi naprosto pomotala hlavu. Každej den mi v tom lese dělá lepším. Vkrádá se mi do nočních můr a mnohdy z nich dělá dokonce i normální sny.