Forest monster - ff - H.S.

Kapitola padesátá první - Nevinná

Když jsem vcházela na dvůr, všimla jsem si zaparkovaného auta a otevřených vchodových dveří. Vběhla jsem dovnitř a okamžitě se začala kolem sebe rozhlížet. Susan s tátou jsem našla v kuchyni. Seděli naproti sobě, v obličeji oba popelavě bledí a drželi se za ruce. Když si mě všimli, okamžitě vstali a začali mě s ulevnými výdechy objímat. Dokonce i Susan si mě k sobě přitáhla a já si kladla otázku, zda už ví o Arthurově nehodě, nebo ne.

,,Nezvedala jsi nám telefon a Arthur také ne, přijeli jsme proto dřív. Kde vůbec je?'' zeptal se táta a já na sucho polkla. Na oba jsem se zadívala s podmračením a snažila si v hlavě rychle vymyslet krátký příběh, který i tak končil odvezením Arthura do nemocnice.

,,Měli byste si sednout,'' řekla jsem místo odpovědi a oni mě zaraženě poslechli. ,,Arthur je v nemocnici,'' oznámila jsem jim a hlas se mi při tom třásl. Susan zalapala po dechu a okamžitě začala nevěřícně vrtět hlavou. Já si promnula nejistě ruce, protože už se mi nechtělo dál lhát, ale lepší varianta nebyla. Musela jsem chránit Nejvyššího, ale zároveň i je, protože kdyby věděli pravdu, nemuselo by to pro ně mít úplně nejlepší následky. ,,Nevím, jak mu je. Spadl z posedu, na který mě vzal. Sanitka ho okamžitě odvezla a mě nechtěli vzít s sebou, protože nejsem z rodiny. Taky jsem někde ztratila telefon a bloudila venku, než jsem se dostala domů, protože to tu ještě moc dobře neznám,'' vymyslela jsem si docela věrohodně a oni mě oba s šokem pozorovali. Snažili se vše honem pobrat, ale nevypadali na to, že by měli snad nějaké pochyby o mém vysvětlení.

Susan po vstřebání všech informací, ihned běžela ven k autu a táta ji následoval. Podíval se na mě s váháním a pohledem se mě tak ptal, zda pojedu s nimi. Mlčky jsem nastoupila a modlila se, abychom do nejbližší nemocnice dorazili s tím, že se dovíme dobré zprávy. Za volant si sedl raději táta, protože nechtěl nechat v takovém stavu Susan řídit. Klepala se a neustále něco drmolila, ale nebylo jí rozumět, takže jsme s tátou raději mlčeli. Na mě ani na něj se nedívala, jen zírala upřeně před sebe a třesoucí se prsty si propletla v klíně.

,,Bude v pořádku. Jsem si jistá,'' promluvila jsem a snažila se znít, co nejpřesvědčivěji. Susan se na mě ohlédla, letmo přikývla, ale z jejích úst nic nevyšlo.

Dojeli jsme před nemocnici, kde jsem to už moc dobře znala a kde jsem navštívila jak Erika, tak i samotného Arthura. Docházelo mi, že všechny ty úrazy měl na triku Nejvyšší.

Jakmile jsme se představili, jedna ze sester nás poslala k jistému primáři, který měl Arthura na starosti. Byl to hubený vysoký doktor s delšími šedivými vlasy a unavenýma vřelýma očima. Okamžitě se obrátil na Susan a norsky jí vše začal sdělovat. Rozpoznala jsem jen pár vět a slovíček, ale i tak jsem se dožadovala vysvětlení ve svém rodném jazyce, abych měla jistotu, že je vše dobré.

,,Má zlomené obě ruce, silný otřes mozku a prokousnutý dolní ret. Primář říká, že to bude v pořádku, ale musí si tu poležet,'' oznámila nám Susan chvějícím se hlasem a já si jen nepatrně oddechla, protože jsme i tak pořád neměli vyhráno. Otřes mozku byla závažná věc a Arthur tu už s podobným úrazem jednou ležel. Mohlo to zanechat následky a několik dalších jich mít.

,,A můžeme ho vidět?'' zeptala jsem se s nadějí v hlase a ona jemně přikývla a chvíli jí trvalo, než ze sebe dostala slovní odpověď.

,,Prý na chvilku ano,'' zašeptala a vydala se za jednou ze sester, aby nás oblékli do ochranných plášťů a zavedli na správný pokoj. Arthur vypadal hrozně, měl zafačovanou hlavu, bradu i část úst. Na obličeji měl modřiny a obě ruce v sádře. Sedla jsem si z jedné strany postele a chytla ho za palec, který jako jediný zůstal ze sádry čouhat ven.