Forest monster - ff - H.S.

Epilog

Drahý táto,

   ano, já vím, hodně dlouhou dobu jsem se neozvala a nechci radši ani vědět, jaké následky to pro tebe muselo mít, ale už sis asi uvědomil, že jinou cestou jsem se vydat nemohla.

Víš, tati, pamatuješ si na tu chvíli, kdy umřela maminka? Přišel si domů, já seděla mlčky u její postele a dívala se na nehybnou postavu ležící v posteli, která už neoddechovala jako předešlý den.
A ty... jakmile si překročil práh ložnice a obě sis nás prohlédl, došlo ti to... Vzal si mě pak kolem ramen a nesnažil se mi cpát do hlavy jako ostatní, že už jí je dobře, že se to muselo jednou stát a že to překonáme. Ne, tys mi řekl, že můžu klidně brečet, že můžu nadávat a řvát a stěžovat si na toho idiota nahoře, že jí to způsobil.
A pak jsme šli spolu na zahradu, křičeli jsme a zničili jsme spoustu nádobí, protože jsme si mysleli, že tím maminku přivoláme zpět a ona nás seřve za to, co jsme to zase provedli.

Byl jsi naivní spolu se mnou.

Maminka sice nepřišla, ale od toho dne jsem pochopila, že my dva, tati, my dva jsme si zatraceně podobní. Nenávidíme pocit samoty, nenávidíme, když si nemůžeme prosadit svou, a nenávidíme bezmocnost. A přesně tyhle tři věci na mě předtím dolehly a já nemohla jednat jinak. A pokud to vidíš stejně, tak mě pochopíš. Vím to.

Pochopíš mě stejně tak, jako si mě pochopil před lety, když jsem seděla venku v Kalifornii u maminčina rozkvetlého záhonu a povídala si s růžemi. Dělala jsem to přece často, prostě jsem si k nim sedla a povídala jim o nové hračce k narozeninám, nebo o tom, co se děje doma či ve školce. Mamka mě vždycky napomínala, že si umažu oblečení od hlíny, ale já to dělat nepřestala a každý den si k nim sedala a dlouze něco vyprávěla. A tys mě často pozoroval z okna a usmíval ses. Vím to, protože jsem tě několikrát zahlédla.

A pak, když už bylo pozdě a já musela zase domů, si ke mně přišel, zvedl mě a s růžemi se rozloučil. Dokonce si jim poděkoval za to, že mě tak trpělivě poslouchají.

Až takhle si mě dokázal pochopit. Nenapomínal si mě jako mamka a ani se mi nevysmíval, protože ti to prostě přišlo normální. I tehdy, kdy mi bylo šestnáct a já k nim sedala po mámině smrti. Brečela jsem a sypala ze sebe tolik slov, že jsem pak měla úplně vyschlo v ústech.

Sedl sis ke mně a povídal taky. Povídal sis s růžemi, protože jsem to dělala já a protože ti to nepřišlo hloupé. Vždycky si mě chápal víc než máma, ta se mě neustále snažila ochraňovat a držet od věcí, které mě přitahovaly.

Tati, nikdy si neodpustím, co jsem ti provedla, protože jsem tím narušila pouto důvěry, které jsme spolu vždycky měli. A upřímně nevím, zda se dá znovu spojit, i když o to opravdu moc stojím.

Růže zůstaly v Kalifornii se spoustou vzpomínek, ale jakmile jsme se dostali do Norska, už nebyly potřeba. Poznala jsem totiž jeho.

Asi bys chtěl vědět, jak se to celé stalo. Jak se stalo, že se tvá malá holčička zamilovala do velkého kriminálníka a utekla. Takže se ti to teď pokusím nějak rychle vylíčit.

Víš, neposlechla jsem tě už hned na začátku, kdy jsi mi řekl, ať se držím dál od lesa. Vlastně se to stalo úplnou náhodou, když jsem jela na projížďku s Glansem.
Přestala jsem vnímat, kam mě koňská kopyta vedou, a ocitla se znenadání v lese.
Nevrátila jsem se, protože se mi to uvnitř líbilo. Byl si tam někdy? Pokud ne, tak tam jdi. Nebezpečí ti nehrozí a vlastně ani nikdy nehrozilo, čili si můžeš v klidu procházet mé vyšlapané cestičky. Možná se dostaneš i k malé chatce, kterou on postavil a kam jsem za ním chodila.