Forest monster - ff - H.S.

Kapitola třicátá sedmá - Alkohol

   Ráno jsem koukala hrozně dlouhou dobu do stropu a přemýšlela nad tím, co Nejvyšší vtiskl do svého deníku. Jak zachránil nebohou fenku a psal o ní tak hezky.
Nepochybovala jsem o tom, že je to výjimečný člověk, ale zároveň jsem i věděla, že je to člověk i špatný. Přesně takový, kterého by mamka ode mě držela dál. Ale mamka tu nebyla, měla jsem jen tátu, který mi důvěřoval, a byla proto na sebe naštvaná, že mu lžu.

Musela jsem za Nejvyšším. Táta ještě spal, takže jsem ho odbyla jako vždy vzkazem, že jsem se šla projet na Glansovi a do odpoledne se vrátím.
Glans byl nadšený, když mě uviděl, protože jsme už dlouho na vyjížďce nebyli. Vzala jsem mu nakrájená jablka a hladila ho po hebkém čumáku, zatímco je spokojeně kousal.

Glans už cestu k Nejvyššímu znal, zafixoval si ji, a proto tím směrem uháněl, aniž bych mu pokynula, kam má jet.
Přeskakoval každý pařez, aby ze sebe vybil, co nejvíce energie, a tak jsem s ním ještě chvíli jezdila po lese, než jsme dojeli na mýtinu a zdolali provaz.
Přivázala jsem ho ke stromu, dala mu další jablka a zašeptala mu, ať tu na mě počká.

Zaklepala jsem na dveře a zaslechla za nimi psí kňučení. Jeden ze psů si stoupl na zadní a tlapkami se mu povedlo dveře otevřít. Překvapeně jsem pohlédla na černou dogu, která mě ihned začala vítat.

,,Ty jsi Scar nebo Dolor, co?'' ptala jsem se ho zatímco jsem se s ním mazlila. Ještě jsem si stále nedokázala zapamatovat, kdo je kdo, protože se mi zdáli naprosto identičtí.

,,Dolor, podle větší náprsenky,'' ozvalo se z rohu místnosti a já si všimla Nejvyššího, jak v ruce třímá skleničku whiskey. Seděl na zemi a já nechápavě zvedla pohled. Scar mu ležel u nohou, a tak jsem se pomalu zvedla a došla k němu.

Svou pochroumanou nohu měl nataženou před sebou a o druhou se loktem opíral. Oči podlité krví a na čele měl dokonce zaschlou krev. Honem jsem si k němu klekla, opřela si ruce o jeho pravé koleno a starostlivě si ránu prohlížela.

,,Co se ti stalo? Proč tu sedíš?'' ptala jsem se vyděšeně a on se líně napil ze skleničky. Pak ji položil na malý stolek vedle sebe a dlouze vydechl, takže vůně alkoholu mi narazila do nosu.

,,Upadl jsem a pak už se mi nějak nechtělo vstávat,'' odpověděl mi a pak se tomu sám zasmál. Otevřela jsem překvapením ústa a pak je okamžitě zaklapla, když jsem si uvědomila, co se to děje.

,,Ty jsi opilý,'' podotkla jsem a on se zašklebil.

,,Nejsem,'' protestoval, ale v hlase to bylo znatelné. Muž, který zvládal odbourávat alkohol, to teď s pitím nejspíš pěkně přehnal.

,,Pane bože, Nejvyšší!'' Protočila jsem očima a zamířila do koupelny, abych našla lékárničku.

,,Nechoď! Chci si povídat!'' zavolal za mnou a zněl jak ožralý puberťák. Nechtěně jsem se tomu zasmála, a když to zaslechl, zasmál se taky. Úplně jiným smíchem, než jsem u něj vždycky slýchala.

Došla jsem k němu a zase si klekla na zem. Opatrně jsem nanesla na gázu desinfekci a začala mu ránu čistit. Bez ostychu na mě zíral a sjížděl zarudlýma očima od mého obličeje až ke klínu. Zčervenala jsem a dělala, že ho nevidím.

,,Neštípe to?'' zeptala jsem se starostlivě, ale věděla jsem, že tohle je ta nejmenší bolest, kterou by on mohl cítit, po tom, co zažil.

,,Ne,'' šeptl a stále mě sledoval.

Zakrvácenou gázu jsem vyhodila a ránu mu zalepila, aby se mu do ní nic nedostalo. Pak jsem uklidila lékárničku a dala psům najíst, protože neustále čmuchali po něčem v kuchyni a Nejvyšší jim nejspíš nažrat nedal.