Forest monster - ff - H.S.

Kapitola dvacátá druhá - Deník II

,,Arthure, co ty tu?'' zeptám se překvapeně.

,,Ahoj, Lydie, zrovna jdu od Erika,'' oznámí mi a já ho raději pozvu dovnitř, aby venku nemokl. Prohrábne si mokré vlasy a po ruce mu sjede pár velkých kapek.

,,A jak je na tom?'' reaguji starostlivě. Přeci jen mi ho je trochu líto. Málem přišel o nohu jen proto, že se šel projít do lesa.

,,No, doktor říkal, že ztratil hodně krve, ale že věří, že se Erik uzdraví. Bude už ale napořád kulhat,'' sdělí mi sklesle a já uhnu pohledem. Mohla jsem tomu zabránit, kdybych jim o Nejvyšším řekla. Jenomže na Nejvyšším mi záleží daleko víc než na Erikovi...

,,To mě mrzí,'' řeknu frázi, kterou každý očekává po nějakém smutném sdělení.

,,Jo, to mně taky,'' povzdechne si.

Sedneme si v jídelně ke stolu a já Arthurovi nabídnu čaj s koláčem. Sama sobě si také jeden udělám a pak chvíli jen mlčíme a díváme se do kouřících se šálků. Přemýšlím, co mu říct, ale nic mě nenapadá. To s Nejvyšším konverzace nevázne. Když je mezi námi ticho, tak většinou proto, že mluvit nepotřebujeme.

,,Kde máš tátu?'' ozve se a já odpluji od svých myšlenek.

,,Spí, vrátil se až ráno,'' odvětím a Arthur přikývne.

,,Byl u nás, víš to?'' zaskočí mě svou otázkou a já zavrtím hlavou. ,,No, s mou mámou. Povídali si dlouho do noci a pak usnuli v obýváku s prázdnou flaškou vína. Byl to pro mě docela šok, když jsem na ně narazil,'' přizná a já jen nehybně sedím a mračím se. ,,Lydie?'' osloví mě opatrně a já se proberu.

,,Jsem v pohodě,'' ujistím ho, ale o tom, že mi to táta neřekl, se nezmíním.

Arthur dopije čaj a zvedne se. Poděkuje mi a se slovy, že se zítra uvidíme, aby mě informoval o stavu Erika, se rozloučí. Zamávám mu ode dveří, ještě než nastoupí do auta, a pak zmizím v tichém domě.

Jsem v té samé situaci, co předtím. Nevím, co dělat, a i tak mě to táhne k deníku. Vzdám to a vrátím se do svého pokoje. Pod polštářem nahmatám koženou vazbu a kniha mi za chvíli přistane v klíně.

Poslední část. To zvládneš, Lydie.

Mohlo to bejt tak pět měsíců od tý doby, co ode mě Rebecca odešla a ukradla mi skoro všechny věci. Byl jsem pak ve společnosti dost nesnesitelnej. Do ničeho pořádnýho se mi nechtělo a k lidem jsem se choval jako ke zvířatům. Hlavně teda k ženským..

Že už nejsem nevinnej kluk, co se mstí pouze za svou rodinu, mi došlo tehdy, co jsem v jednom klubu narazil na člověka, kterej mi doteď ležel v paměti. Kvůli kterýmu jsem ještě stále míval noční můry. Ono nestačilo, že se mi v hlavě odehrávaly scény, kdy moji rodiče, sestra a teta Agatha umírají. Ne, já stále viděl, jak mě tenkrát v mých třinácti znásilnila blonďatá holka s andělskou tváří. To mi utkvělo v paměti zkurveně dlouhou dobu.

Moc podobnej jsem si o těch sedm let později nebyl, takže mě Shelly nepoznala. Aspoň ne hned. Byl jsem sebevědomá hora masa a útlej kluk s vyděšeným pohledem byl už dávno ta tam.

Seděla u baru a já u něj zrovna stál a objednával si něco ostrýho, jako vždycky. Sjížděla mě už delší dobu uznalým pohledem a já to ignoroval, protože jsem byl zvyklej. Znali mě tu prakticky všichni. Jako Jaguára. Srala mě ta přezdívka, protože mi připomínala Rebeccu, ale nic jinýho mě nenapadalo a svoje jméno jsem už dávno potlačil ve svejch vzpomínkách.

Když jsem si tu bloncku důkladně prohlídl, v tu ránu jsem se vrátil do chvíle v tom příšerným růžovým pokoji. Všude jsem cítil tu nezapomenutelnou vůni, kterou za sebou neustále táhla. Do krku mi vstoupila žluč a musel jsem se odvrátit.