Forest monster - ff - H.S.

Kapitola čtrnáctá - Moment

Z pohledu Lydie

    Nejvyšší mě dovedl ke svému chatce a já ani nic nenamítala. Popravdě jsem z něj malinko strach měla. Jen trochu, ale měla, protože jsem právě byla svědkem toho, jak jeho psi doslova roztrhali dva muže.
Nevím, jestli by normální člověk tohle dopustil. Ano, vím, žije sám v lese deset let z neznámého důvodu, a to už z něj normálního člověka nedělá, ale i tak... Zabíjet, ubližovat, nebo k tomu přihlížet, to se přeci nemá.

,,Co se s nimi teď stane?'' nedá mi to a zeptám se. Nejvyšší zastaví přede dveřmi a vytáhne z kapsy svého kabátu klíče.

,,Scar s Dolorem se o to postarají,'' řekne jen, ale to mi nestačí.

,,Chci vědět celou pravdu. Aspoň teď!'' zvýším hlas a dám dobrý důraz na svá slova. Nejvyšší se napne, ale vyhoví mi.

,,Zahrabou je v lese,'' odpoví mi a vejde dovnitř. Následuju ho, ovšem jeho ruky se raději pustím. Dlaň mě z blízkého kontaktu brní, ale momentálně mě to opravdu nezajímá.

,,Na to se přijde,'' zamračím se.

,,Věř mi, že ne,'' uklidní mě a nalije si do skleničky nějaký alkohol. Hodí to do sebe a usadí se do svého křesla.

,,Jak to můžeš vědět?'' přimhouřím oči, ale on mi neodpovídá. Zapálí si doutník a beze slov se zahledí do vyhaslého krbu. ,,Nejvyšší!'' oslovím ho naštvaně. ,,Jak to víš tak jistě?'' zopakuji svou otázku, ale stejně se odpovědi nedočkám. ,,Řekni mi to, Netvore!'' Už zním naštvaně a Nejvyšší sebou po mém oslovení trhne. S vražedným pohledem se mi zadívá do tváře, ale já oční kontakt nepřeruším. Ne, nebojím se ho. Mně přeci neublíží.

,,Jaks mi to řekla?'' zeptal se až s podezřele ledovým klidem a doutník položil do popelníku.

,,Prostě mi odpověz!'' ignoruju jeho otázku. ,,Víš, co chci slyšet.'' Nejvyšší vstane a napřímí se. Zakloním hlavu, abych se mohla dívat do jeho z poloviny zahalené tváře, a vyčkávám.

,,Vím to proto, protože s tím mám už hodně zkušeností,'' odpoví tichým tónem a mně po zádech přejede mráz.

,,Kolik si zabil lidí? Nebo nechal zabít?'' ptám se dál, ale nevědomky o krok couvnu.

,,Přestal jsem to počítat,'' zašeptá a já na sucho polknu. Nebojím se ho. ,,Můžeš jít. Všichni odchází,'' řekne klidně. ,,Všichni se mě bojí,'' pokračuje. ,,I ty.'' Zavrtím hlavou.

,,Nebojím se tě,'' řeknu pevně, ale v hlavě mi kolují pochyby.

,,Právě si viděla, jak jsem poštval svoje dva psy na ty grázly. Před chvíli jsem ti řekl, že jsem vlastně vrah, a ty se nebojíš?'' zeptá se pochybovačně a o malý kus se přiblíží.

,,Ne,'' odvětím.

,,Proč ne?''

,,Já nevím, ale prostě se tě nebojím.'' Narazím zády do zdi a leknutím nadskočím, protože mi dojde, že jsem skoro celou dobu couvala.

,,Musíš se mě bát,'' ucedí. ,,Musíš se mě bát, Maličká,'' opakuje.

,,Proč? Nechci se tě bát. Já-,'' zaseknu se. ,,Já tě beru jako přítele.'' Dobře, to není úplně pravda. Odkdy Vás přitahuje Váš o skoro osmnáct let starší kamarád?

,,My už dál nemůžeme bejt přátelé,'' řekne najednou a já ztuhnu.

,,Co? To ne! Jasně, že můžeme. Ještě jsme vůbec-,''

,,Kurva, Lydie, právě jsem ti ukázal jen malou část sebe a už vím, že se strachy třeseš! Kdybysme byli nadále přátelé, mohla by ses dostat do velkých potíží, je ti to jasné?!'' vyjede najednou a já překvapením otevřu ústa. Ještě jsem ho nikdy neslyšela mluvit takhle. Tak naštvaně, rázně, hlasitě. Ano, znám ho chvíli, ale i tak.