Forest monster - ff - H.S.

Kapitola třicátá pátá - Zůstanu

Ztuhla jsem, vypnula sprchu a natáhla se po ručníku. Rychle jsem se do něj zabalila a opatrně vystoupila ze sprchy. Kroky jsem najednou zaslechla na schodech a na sucho polkla, protože jsem začínala mít strach. Táta to opravdu nemohl být, a pokud by si něco zapomněl, vždycky na mě ze zdola zavolal.

Nechtěla jsem na něj volat, protože co kdyby to on vážně nebyl. Popadla jsem vázu, kterou jsem i s kytkou měla na stole, a její obsah vylila do umyvadla.
Jen v ručníku a s porcelánovou nádobou v ruce jsem otevřela potichu dveře do mého pokoje a podívala se na schody. Nikoho jsem ale neviděla, a tak jsem jednou nohou vykročila vpřed.

,,To jsem jenom já,'' ozvalo se z mojí pravé strany a já leknutím vykřikla. Upustila jsem vázu na zem a ona se na podlaze rozletěla na malé i velké kusy.

,,Nejvyšší,'' vydechla jsem a úlevně si položila ruku na srdce, které mi v hrudi splašeně tlouklo.

,,Nechtěl jsem tě vyděsit, promiň,'' omluvil se a uhnul pohledem tehdy, kdy si všiml, že mám na sobě jen ručník, který se mi v tom spěchu vyhrnul až ke stehnům. Okamžitě jsem si lem ručníku stáhla níž a zčervenala.

,,Co tu děláš?'' zeptala jsem se ho odtažitým tónem a on se zatvářil na moment provinile. Hned to zamaskoval odkašláním a pokusil se o svou typickou chladnou přetvářku.

,,Přišel jsem se omluvit,'' sdělil mi a já neodpovídala, protože mi to nestačilo. ,,A říct ti, sobecky ti říct, že nechci, abys odcházela a abys ses držela dál od lesa a ode mě.
Mám tě moc rád, Maličká. Hrozně tě mám rád a mrzí mě, že se chovám občas jako bezcitnej hajzl. Měl jsem za to, že jím jsem, ale není to pravda. Protože když jsem s tebou, cítím se podivně šťastnej. Cítím, že všechny ty sračky, co byly, jsou aspoň na chvíli pryč!'' Rukou ukázal někam do strany a ještě, než připažil, si prohrábl vlasy. ,,Nikdy jsem nikomu nedůvěřoval jako tobě. Ani Niallovi jsem neukázal po měsíci svoje deníky, nesvěřil jsem se mu se svinstem, který se mi stalo a který jsem já mockrát způsobil. To jenom tobě jsem byl schopnej to všechno říct.'' Díval se na mě s tak upřímným pohledem, že jsem neměla to srdce mu říct, že mi ublížil a že si to chci nechat projít hlavou. Přišel za mnou s prosíkem a já věděla, že už mu je odpuštěno.

,,Děkuju,'' zašeptala jsem a vrhla se mu kolem krku. Ručník mi naštěstí neudělal ostudu a zůstal v přibližně stejné pozici jako předtím.

Nejvyšší mě svými silnými pažemi objímal přes tenkou látku osušky a mně se z toho v břiše mohly všechny svaly zbláznit. Tiskla jsem se k němu, jako bych ho už nikdy neměla vidět, a v nose jsem měla jeho vůni, ve které se mísily doutníky, kolínská a whiskey.
Jeho velké teplé dlaně, na kterých byla znatelná vybledlá tetování a několik táhlých jizev, mi spočívaly na pasu a já jen na moment zatoužila, aby mezi nimi a mou kůží nebyl bavlněný ručník.

Když jsme se odtáhli, oddechovala jsem a dívala se se zakloněnou hlavou do očí, které mi poskytovaly tolik bezpečí. Pak jsem sjela níže, na vykrojené rty s malou jizvičkou v levém koutku. Vzpomněla jsem si na jejich dotek a přála si, aby mě teď, v tomhle momentě, a tady,  na chodbě před mým pokojem u střepů z rozbité vázy, políbil.
On se díval na ty mé malé, srdcovité, a já čekala, co udělá dál.

Opravdu se ke mně naklonil, a když byl už jen malý kousek od toho, abychom prožili ten krásný okamžik jako předtím, zvedl hlavu a odvrátil se.

,,Je ti pitomejch sedmnáct. To přece nejde,'' zašeptal naštvaně a já se nespokojeně zamračila.

,,Jde. Za chvíli budu plnoletá,'' přemlouvala jsem ho a on šokovaně zvedl obočí, jako by nemohl uvěřit, že ta stydlivá holka, která stále vypadá jako malé dítě, něco takového vypustila z úst.