Forest monster - ff - H.S.

Kapitola čtyřicátá osmá - Podezřelá

   Ráno jsem se probudila v náručí Nejvyššího, který mě pevně objímal okolo pasu. Hlavu měl na mém hrudníku a pomalu oddechoval. Prohlížela jsem si jeho pravou stranu tváře, kterou teď nechával na odiv, a usmála se. Už nikdy jsem ho nechtěla vidět s maskou, protože takhle se mi líbil mnohem víc.

,,Nejvyšší?'' zašeptala jsem, abych ho vzbudila, i když se mi hrozně nechtělo z postele ani od něj.

,,Hm?'' otázal se mručivým tónem a vyloudil mi tak na tváři pobavený úsměv.

,,Budu muset jít,'' vysvětlila jsem a on si mě na protest přitáhl ještě blíž. Mačkal mě ve svých silných pažích a já se zmohla jen na pár uchechtnutí. ,,Přijdu večer,'' ujistila jsem ho. ,,Odteď tu budu s tebou každou noc.'' Nejvyšší ke mně zvedl překvapený pohled a já se uculila. Poté, co jsem včera v noci viděla, jak s ním zamával zlý sen, jsem ho už nikdy nemohla nechat samotného. 

,,A jak to chceš udělat?'' zeptal se nechápavě a vzepřel se na rukách, aby se mi mohl dívat z očí do očí. Na předloktí mu vyběhly žíly a v kloubcích mu zapraskalo.

,,Normálně. Počkám, až táta usne, a pak se vyplížím za tebou. Nastavím si budíka a vrátím se vždy, než táta vstane,'' řekla jsem jednoduše a byla se svým nápadem velmi spokojená. Nejvyšší se netvářil moc nadšeně a v hlavě mu nejspíš šrotovalo, protože se mračil. Sedl si a opřel se o pelest. Svaly na břichu se mu vyrýsovaly vždy, když se nadechl.

,,Co když vstane dřív než jindy? Nebo tě půjde v noci zkontrolovat? Nechci, abys měla zase problémy s policií,'' promluvil tiše a nejistě se na mě podíval. Chytla jsem ho za ruku, která byla příjemně teplá, a zatvářila se přesvědčivě.

,,To zvládnu,'' šeptla jsem a políbila ho na hřbet popálené ruky. Levý koutek mu cukl nahoru a s povzdechem smířlivě kývl. Vyštrachala jsem se z postele a šla se honem převléct. Nejvyšší se vydal za mnou a sbíral cestou věci, které mi patřily. Usilovně se mračil a já tázavě zvedla obočí.

,,Dlouho tě neuvidím,'' odpověděl na mou nevyřčenou otázku a já se pobaveně zasmála. Srdce mi z jeho tónu radostí poskočilo.

,,Jen pár hodin, Nejvyšší,'' zašeptala jsem a on i tak vypadal nespokojeně.

,,Jo, ale... pořád je to moc,'' hlesl a já se vyzvedla na špičky. Dlouze jsem ho políbila, pak si navlékla svůj hnědý svetr a rozloučila se. Už jsem se neotáčela, i když jsem slyšela psí kňučení a Nejvyššího hlasitý povzdech.

Běžela jsem domů se staženým žaludkem, protože jsem si představovala, jak na dvoře stojí policejní auto a u dveří poručík, který se mě chystá zatknout. Naštěstí byl dvůr ale prázdný a já si tak mohla oddechnout.

Táta ještě spal, čili jsem si šla dát neslyšně sprchu a pak zkontrolovala mobil, na který jsem se od minulého večera nepodívala. Neměla jsem žádné zmeškané hovory ani zprávy, takže se mi ulevilo a mobil jsem hodila na postel. Chvíli jsem si četla, než jsem z tátovy ložnice zaslechla šoupavé kroky. Polkla jsem a dělala, že mě to nijak nerozhodilo. Přišoural se ke mně do pokoje a hlasitě si zívl.

,,Nazdar, Lydie. Ta včerejší událost se už doufám opakovat nebude. Docela jsem se bál,'' pokáral mě a já se nevinně usmála od ucha k uchu.

,,Neboj, tati. To... bylo jen jednou,'' ujistila jsem ho a podívala se na dveře, abych ho popohnala k odchodu. Věděla jsem totiž, že se začne vyptávat, a já mu nechtěla líčit nějaké své smyšlené lži.

,,Jdu udělat snídani,'' prohlásil, protože zjevně pochopil, že nemám chuť se vybavovat. Scházela jsem zrovna ze schodů, když někdo zazvonil u dveří a náš domovní zvonek prořízl ticho v domě. Na moment jsem ztuhla, jelikož jsem měla neblahé tušení, že to bude opět ten otravný poručík se svým mladým pomocníkem.