Forest monster - ff - H.S.

Kapitola dvacátá šestá - Center

Já vlastně Nejvyššího vůbec neznala. Myslela jsem si to. Myslela jsem si to z toho, jak se ke mně choval, jak mě jednou políbil, jak se se mnou bavil, a myslela jsem si to právě kvůli těm deníkům. Ale jakmile dočtu další část, mám pocit, že je mi vzdálenější a vzdálenější. Jakoby to ani nebyl on. Jakoby ten muž z lesa, který mi pomohl, nebyl ten, který je vtisknut do zažloutlých stránek jeho pamětí.

Věděla jsem, že mi nic neřekne. Ale vidět jsem ho chtěla. Moc. Už jen kvůli těm páskám a policistům. Potřebovala jsem to co nejdříve dočíst.

Třetí rok byl jedna velká sračka. Ne že by jiný roky byly snad fajn.

Center byl kliďas. S počítačema mu to šlo, jako s ničím jiným, a tak jsem si ho proto dost vážil. Nikdy nic neposral. Nikdy mi nelez do prdele. A taky nikdy nemluvil. Jen o práci, ale nikdy o soukromí.

Nezjišťoval jsem si o něm nic víc, než jsem potřeboval vědět. Snad mi do toho ani nic nebylo nebo mě to prostě nezajímalo. Ale i tak jsem třetí rok na Centerovi pozoroval, že je víc a víc zamlklej. Že má tmavý kruhy pod očima. Že znatelně zhubnul. Že se z jeho pokoje občas ozývají děsivý zvuky. Někdy ani nevnímal a vypadalo to, že se za chvíli rozsype.

Sral jsem na to, v Pěti prstech se o sebe měl každej postarat sám, ale kus dobra ve mně ještě zůstal, takže jsem si starosti samozřejmě dělal...

Někdy na jaře, když jsme měli rozdělaný nějaký plány na další loupež, Center zničehonic odešel z místnosti. Prostě uprostřed mýho krátkýho monologu zvedl prdel ze židle a jen tak si odkráčel. Nehorázně mě to nasralo. Tak, že jsem praštil pěstí do stolu, a dvě sklenice s vodou se zřítily na zem. Asi deset minut se nic nedělo a já jen nasupeně oddechoval, přičemž mi hlavou kolovalo miliardy otázek.

,,Co to jako kurva bylo?'' Podíval jsem se na ostatní, ale ty ani nedutali. Niall se díval na střepy a čurbes na zemi. Ty zbylý dva jen blbě čuměli. ,,Dejte si pauzu. A ukliďte to!'' přikázal jsem jim a odkráčel směrem za Liamem.

Nasraně jsem vtrhl do jeho pokoje a chtěl začít řvát, když jsem si všiml, co dělá. Dřepěl na zemi, v dlaních měl loužičky krve, do kterých mu stékaly další pramínky ze zápěstí, a u nohou mu ležela zakrvácená žiletka.

Ten kokot se chtěl zabít, bliklo mi hned hlavou.

,,Buď mi teď kurva hned řekneš, co se to s tebou poslední tejdny děje, nebo přísahám, že ti rozmlátím držku a všem tě předhodím, aby viděli, do jakejch sraček ses to dostal!'' zasyčel jsem a pěsti jsem měl zatnuté. Bylo mi z toho na nic. Jak jsem mohl jenom něco takovýho dopustit? Jsem přece Vůdce! Ten, co má mít všechno pod kontrolou.

,,Já už nemůžu. Už nemůžu takhle dál, Nejvyšší. Můj život je jeden velkej zkurvenej omyl!'' Začal vzlykat. Silně jsem skousl, abych hned nezačal křičet. Nejdřív jsem musel vědět, co se stalo.

Jako první jsem ale popadl žiletku a strčil si ji pro jistotu do kapsy, kdyby se rozhodl tu akci dodělat. Pak jsem v koupelně popadl ručník a hodil ho po něm. S přísným pohledem jsem mu naznačil, že si to má okamžitě přiložit na ty rány. Nebyly naštěstí moc hluboký, takže neztratil tolik krve, aby třeba omdlel, nebo musel do nemocnice. Mohlo se to ošetřit normálně na místě.

,,O co jde?'' zeptal jsem se trochu mírnějším tónem a Center si hřbetem jedné ruky otřel pár slz, které mu stekly až na bradu. Nepovažoval jsem ho za slabocha. Vycítil jsem, že je situace vážná a že se to dá asi chápat.

,,To, že patřím k Vám, je jediný, co mě tady ještě drží. Ale já to nedávám. Moje bejvalka je beze mě šťastná. Má rodinu. Já rodinu nemám. Mámu mi před lety ubil fotr. Nic mě tu nedrží, Nejvyšší, chápeš to? Jsem úplně na hovno. Jsem tu k ničemu!'' zněl přímo zoufale a mně z jeho tónu naskočila husí kůže. Hrozně se podceňoval. Proč? To jsem se dozvěděl hned potom... ,,Víš, co je to Endogenní deprese, Nejvyšší?'' Podíval se na mě se zarudlýma očima a já se zhrozil nad tím, jak Center ve skutečnosti vypadal.