Forest monster - ff - H.S.

Kapitola třicátá čtvrtá - Uvědomění

Z pohledu Netvora

Já jsem ten největší, nejodpornější a nejdebilnější člověk na celý posraný planetě! Do prdele! Zkurvenej nechutnej podělanej opuštěnej vyvrhel! Proč jsem ji do hajzlu poslal pryč?! Proč jsem to kurva udělal? Kvůli tomu blonďatýmu kreténovi? Kvůli tomu, že jsem si uvědomil, že ji mám až moc rád? Že mi došlo, že kdyby to pokračovalo dál, tak bych se do tý malý, nevinný a krásný dívenky taky mohl zamilovat?

Byl jedinej důvod, a to ten, že jsem nechtěl, aby mě měla ráda. Což je zatraceně na hovno říkat po tom, co jsem si to vlastně vyloženě přál. Ale věděl jsem, že kdyby se to časem stalo, zničilo by ji to. Poznala by, že jsem špatnej, hnusnej a tolik zkaženej.

Ale už četla ty deníky a neodešla...

Svědomí mě nakoplo a já se malinko pousmál. Jo... ty deníky. Zvládla to všechno přelouskat a pak se stejně vrátila. A nikdy nelitovala toho, že jsme se setkali. Nebo to aspoň neřekla nahlas. Byla tak statečná, tolik, že jsem si občas říkal, jak je možný, že se s takovou dávkou statečnosti mohla narodit zrovna holka.

Přecházel jsem po místnosti sem a tam a Scar s Dolorem mě zaujatě pozorovali. Pak jsem se zastavil, prohrábl si vlasy a dobře si promyslel, co udělám. Byl jsem sobeckej hajzl a Lydia byla to nejlepší, co mě za posledních dvacet let potkalo. Neměl jsem nikoho kromě Nialla, jehož život se dal považovat za lepší než můj, i když ho trávil ukrýváním se u svojí tety. Jeho svět neznal, mohl jít kamkoli, protože nikdo nikdy neodhalil členy Pěti prstů. Já byl v londýnskejch ulicích známej, podezřívali mě, nemohl jsem si jen tak chodit po světě.

Zastavil jsem se a podíval se na ty dva černý psy, kteří ke mně vzhlíželi svýma věrnýma psíma očima už pár let. Čekali, co řeknu, a já se místo toho jen ušklíbl a promnul si polovinu svýho odhalenýho čela.

,,Co jsem to za idiota,'' zašeptal jsem si pro sebe a popadl kabát. ,,Scar, Dolor. Ke mně!'' zavolal jsem si je k sobě a oni se poslušně postavili každej z mojí strany.

┼

V létě roku 2009 se jednoho dne objevil Pinky. Seděl jsem zrovna u vodopádu, což bylo místo, který jsem měl ze všech nejradši. Znal jsem už každý kout lesa, jak jsem jím často chodil. Znal jsem všechny lesy, který se poblíž nacházely, ale tohle místo bylo ze všech nejhezčí.

A tak jsem tam tak seděl, v ruce třímal diamant, kterej mi jako jedinej v týhle samotě zbyl, a přemýšlel, co s ním udělám. Plánoval jsem svou pomstu Zaynovi už tisíckrát. Plánoval jsem ji i tehdy, kdy jsem do dřeva vyryl jeho podobiznu, stejně jako jsem vyřezal podobiznu Pinkyho, Digituse a Centra. Všechny ty plány jsem měl v hlavě a byl připravenej je zrealizovat.

Za mnou se ozval známej, jen trochu zhrublej, hlas. Otočil jsem se a spatřil malýho Pinkyho, kterej se od tý doby dost změnil. Vypadal dospěleji. Jeho blonďatý vlasy byly vyčesaný nahoru, byl mohutnější a ruce mu zdobily velký stříbrný prsteny.

,,Pinky,'' pozdravil jsem ho tiše a snažil se nedávat najevo svoje překvapení. I když jsem se divil maximálně. Jak mě proboha našel?

,,Už dávno jím nejsem,'' řekl stroze a chtěl mi tím jasně naznačit, ať už mu tak neříkám. Věděl jsem, že se stydí za svou minulost.

,,Pak já zas už nejsem Nejvyšším,'' opětoval jsem mu holej fakt, se kterým jsem se smířil už dávno. Posadil se vedle mě na veliký kámen, z kterýho byl krásnej výhled na modrou hladinu. Seděli jsme vedle sebe mlčky několik minut, jako by bylo samozřejmý, že se tu Niall zjevil a že mě po letech našel.