Démon

1. Zapomnění

Paříž, 1990's

Adam

Nemyslel jsem si, že se ten květnový den bude čímkoliv výrazně lišit od statisíce ostatních, které jsem již na tomto světě strávil. Měl jsem skutečně dost času procestovat každý kout světa, vidět nevídané, poznat mnohem více, než by se za jeden lidský život dalo stihnout... Pokrok se ubíral mílovými kroky, leč právě to, že já jsem stál mimo, dávalo mému pohledu novou perspektivu. Svět se měnil, ale ty nejzákladnější věci zůstávaly stále stejné. Lidé se rodili, dospívali, milovali, přiváděli na svět jiné, stárli a umírali. Jen já jsem se zastavil. Jako kdybych zamrzl v okamžiku, kdy se mi do žil vlila Asmodeova krev. Na obličeji mi nepřibyla jediná vráska, na hlavě se mi nezaleskl jediný šedivý vlas a především- nemohl jsem zemřít... už více než tři sta let.

Že jsem si toto vždycky přál? Mladická marnivost. K čemu mi je věčný život, když ten danajský dar mám jen já sám a nikdo jiný? Nesmrtelnost není úžasná, ani romantická. Přinášela nepředstavitelné osamění. Můj otec, matka, Neil, Sauli, Luisa, Jean, profesor Trembley... jednoduše všichni lidé, které jsem měl rád a záleželo mi na nich. Byli dávno pryč, všichni do jednoho. Jak čas plynul, získával jsem pro stáří čím dál více pochopení. Dokonce jsem ho smrtelníkům záviděl. Nebylo by snad krásné zvolna zestárnout po boku svého milovaného?

Asmodeův záměr se v jednom ohledu nezdařil. Nebyl jsem jako on a přestože jsem si díky tomu procházel svým vlastním osobním peklem, doufal jsem, že ani nikdy nebudu. Fyzicky ze mě možná udělal sobě podobné monstrum, ale narozdíl od něj mi zůstaly lidské vlastnosti. K pekelnému stvoření nepasující vlastnosti jako dobro, soucit, lítost... a především věčně nesený pocit viny za to, čeho jsem se dopustil na člověku, kterého jsem nejvíce miloval. Ano, mohl bych se ospravedlňovat tím, že to byla z Asmodeovy strany záměrná past, kterou na mě nastražil. Ale nakonec jsem to byl já, kdo Tommyho připravil o život. A to si nikdy nepřestanu vyčítat. Nikdy. Utěšovalo mě pouze vědomí, že je teď na lepším a mně navždy zapovězeném místě, kde už ho nic netrápí. Polibek démona sice člověku přinášel smrt, ale o osudu jeho duše rozhodovala pouze povaha jeho skutků, kterých se dopustil za života. A pokud jsem si mohl být alespoň něčím jistý, tak tím že v tomto ohledu o svého malého andílka nemusím mít strach. Určitě je v dobrých rukou, kde se o něj postarají lépe než se to (ne)povedlo mně.

Poměrně brzy... (i když co pokládáte za brzy, když žijete tak dlouho), jsem zjistil, že na světě nejsem sám. Existovali kromě mě i jiní démoni. Ale byl jsem mezi nimi jediný, kdo byl stvořen způsobem, jakým to provedl Asmodeus- z člověka. Démoni mohli lidi posednout, přinutit je splnit cokoliv, co si žádali, ale ne proměnit je na jednoho z nich. K tomu byla potřeba obzvláště velká síla, kterou ovládal pouze někdo takový, jako byl princ Edomu. Také jen on měl možnost libovolně cestovat mezi světem a podsvětím. Co jsem se dozvěděl, všichni démoni (tedy až na mě) pochází z pekla a byli Asmodeem či jiným z pekelných pánů vysláni na zem, aby zde šířili zmar a probouzeli v lidech jejich nejhorší vlastnosti.

Nevím, co se mnou Asmodeus zamýšlel, když mne stvořil. Nikdy se se svými záměry nesvěřil, nic mi nevysvětlil... Vlastně jsme se od té doby již nesetkali, ani ke mně vícekrát nepromluvil, i když jsem ho tolikrát v pasti totálního zoufalství žádal, ať mne mého věčného údělu zbaví. Možná očekával, že začnu plnit stejnou úlohu jako zbytek jeho sluhů. V tomto ohledu jsem se mu tedy opravdu nepovedl. Nesnažil jsem se sice záměry ostatních démonů přímo nějak mařit- řekněme, že není zrovna nejlepší strategií znepřátelit si někoho, kdo může na věčné časy dělat z vašeho života dělat ještě větší peklo než máte doposud- ale také jsem se v tomto směru odmítal jakkoliv angažovat. Stál jsem mimo, spíše jsem se na svět díval a snažil se ho pochopit, než abych se jej pokoušel změnit. Když se mi alespoň do jisté míry podařilo přijmout svou novou identitu (což nebyl rychlý, ani jednoduchý proces), rozhodl jsem se, že zkusím udělat něco proto, abych si svůj věčný pobyt na světě alespoň trochu užil. Jak už jsem zmiňoval, začal jsem cestovat, testovat, kam až sahají limity mých nově nabytých schopností. A nemůžu tvrdit, že by mě to do jisté míry neuchvátilo. Mít moc například létat, být neviditelný... Jednoduše řečeno dělat spoustu věcí, o kterých se mi jako člověku ani nesnilo, s tím jsem si dokázal docela vyhrát. Když to shrnu, vlastně jsem svůj úděl ve věčném bytí teprve hledal.