Démon

14. Vady na kráse

Tommy

Prvotní nadšení z toho, že jsem Adamovi konečně k něčemu užitečný, vzápětí vyprchalo. Vedli jsme spolu ještě další sáhodlouhý rozhovor, který se celý točil kolem toho Gabriela, s kterým se Adam znal. A ukázalo se, že více než důvěrně. Naštvalo mě, že na mého kluka ze skříně vypadl další bývalý? Jo. Ne. Já nevím... Nemohl jsem po něm přeci chtít, že by na mě celé stovky let čekal. Jenže mě dost znervózňovalo, jak neochotně z Adama jakékoliv informace týkající se Gabriela padají. Vlastně jsem ho většinu času já bombardoval otázkami, z kterých se on pokoušel za každou cenu vykroutit. Z těch jeho kusých odpovědí jsem si udělal jen hrubý obrázek, ale evidentně se spolu s nějakými pauzami vídali skoro celou tu dobu, co jsem já byl pod drnem. A to mě teda fakt žralo. Ve svých představách o Adamově minulosti, jsem si představoval spíš nějaké přechodné, bezvýznamné aférky, rozhodně ne celou věčnost trvající vztah s někým jiným. To bych byl radši za větší počet méně významných bývalých, než za tuhle bombu. Adam mi v průběhu celého výslechu sice asi milionkrát odpřísáhl, že ho nikdy nemiloval tak jako mne, ale přesto jsem si jeho slovem necítil být zcela jistý. Tušil jsem, že mi toho spoustu neříká, a to mě vážně iritovalo. Pokud spolu byli tak dlouho, musel Gabriel v jeho životě hrát důležitou roli. Ale proč o něm nechce mluvit? Z toho nemohlo koukat nic dobrého.

Navíc Adam vydal striktní zákaz, abych se ve věci Gabriela jakkoliv angažoval. Bylo jasné, že chybějící stránka v knize je stopa, která na něj neomylně ukazuje. Adamovo prokletí jsem bral i za své, vždyť stálo překážkou našemu vztahu a myslím, že mě frustrovalo přinejmenším stejně, jako jeho. Jenomže Adam tady o žádném my nechtěl ani slyšet. Prý, že si to prokletí způsobil jen on sám a stejně tak ho bude i sám řešit. Jeho svět je pro mě prý příliš nebezpečný a kdesi cosi, známe. S jeho přehnanou starostlivostí jsem měl své zkušenosti, ale rozhodně jsem se z démoních záležitostí nehodlal nechat vyšachovat. Ne, když se ukázalo, že i já dokážu v něčem pomoct! Možná byl zvyklý řešit své věci sám, ale teď má mě a lidé, co se milují, se svými problémy přeci bojují společně. Ať nás čekalo cokoliv, nehodlal jsem ho v tom nechat samotného. A už vůbec se mi nelíbila myšlenka na to, že by Adam řešil o samotě kšefty se svým psychopatickým bývalým. Z toho mála, co se mi o Gabrielovi uvolil vyprávět, jsem dostal pocit, že Adam celou tu dobu chodil s absolutním maniakem. Na jazyk se mi drala různá pojmenování, ale především jsem jejich vztah a Adamův vkus nechápal. Jak ten galantní kluk, kterého znám, romantika sama, dokázal být takovou dobu s někým tak... zlým? A už vůbec jsem si nedokázal mého Adama představit, jak dělá všechny ty naprosto šílené věci level podpalování baráků a stručně řečeno násilí všeho druhu. Ze začátku jsem dokonce zvažoval i možnost, že si to celé vymýšlí, aby mě odradil od iniciativy ve světě démonů. Ale nakonec jsem musel připustit, že je to všechno pravda. Adam mě před svou temnou stránkou častokrát varoval, ale já jsem si pod tím dosud nedokázal nic konkrétního představit. A to, s čím se mi byl ochoten svěřit, musela být jen pouhá špička ledovce! Zaskočilo mě to, přiznávám, ale nezastavilo to mou snahu za nás dále bojovat. I po tom všem novém, co jsem se dozvěděl, jsem byl přesvědčený, že svého kluka znám. Se mnou by Adam nic takového neudělal, démon nebo ne. Musel tím být vinen Gabriel, to on Adama špatně ovlivňoval a dělal z něj to, co sám být nechtěl. Jenomže i vypálenému baráku a podle Adama definitivnímu konci jejich vztahu, ve mně sílil pocit, že se strašáky ze své minulosti nemá ani zdaleka vyříkané všechny účty.

Z obrovského náporu nových a někdy ne právě příznivých informací, doplněných o luštění všech druhů tajemství, nekonečné dohadování s Adamem a zároveň psychickou snahu vynakládanou na to, abych nepropadl jeho okouzlení, mne nakonec tak akorát šíleně rozbolela hlava. Chtěl jsem s tím jet domů, ale zase tu byl Adam a jeho všudypřítomný ochranářský pud. Přijel jsem k němu na motorce a on nechtěl, abych s propukající migrénou řídil. Měl jsem tendence se hádat, že by mi čerstvý vzduch mohl udělat naopak dobře, ale vážně jsem nebyl zrovna v kondici, tak jsem nakonec kapituloval. Našel jsem v kapse u bundy zbytek platíčka s posledními dvěma ibalginy, na čelo si hodil mokrý kapesník, který mi Adam předtím pořád vnucoval na popálenou ruku a natáhl se k němu do postele. Ložnice sice byla vybavena manželskou postelí (dokonce s moderně navrhnutými nebesy), ale lehnout jsem si tam šel sám. Adam mi nechával prostor. Možná také napůl trucoval kvůli našim neshodám, ale hlavně jsem se v jeho blízkosti nacházel pod neustálým tlakem, od kterého mi chtěl svou nepřítomností ulevit. V první chvíli mi coby doprovod v posteli chyběl, ale za chvíli mi došlo, že i to má své výhody. Postel byla měkoučká jako samet a měl jsem ji celou jen pro sebe. Nakonec jsem se pohodlně rozvalil doprostřed, hodil do sebe oba prášky naráz, na chvilku zavřel oči a doufal, že co nejdříve zaberou.