Démon

23. Skladání dílků

Tommy

"Snažíš se mi tady snad říct, že Gabriel..." stále nevěřícně jsem nakousl větu a Magnus ji za mě dokončil.
"... není nic jiného než alter-ego. Podoba, kterou na sebe můj otec bere, když se chce v utajení pohybovat po světě. Žádný Gabriel není a nikdy nebyl. Gabriel a Asmodeus jsou celou dobu jedna a tatáž osoba."

"Ten parchant! Věděl, že Adam je na blonďáky! No tak, to je mi hned jasné, proč "Gabriel" vypadá jako Ken od Barbie!" Už asi čtvrt hodiny jsem se po Magnusově sem tam procházel a zuřil. Asmodea jsem z duše nenáviděl už jen za to, co z Adama udělal. A pak se postupně dozvídám, že to on je odpovědný za mou někdejší smrt, kterou navíc hodil na krk komu jinému než Adamovi. Naprosto ho zničil, život mu změnil v tu nejhorší noční můru, kterou by si mohl představit, přinutil ho vzít na sebe vinu za něco, co nebyla jeho chyba. Nejdřív mě zabije a navrch má pak ještě tu drzost, že ode mě levně obšlehne všechno, co se Adamovi na klucích líbí, a jde mi ho přebrat?! Tohle byla nejen totálně zvrhlá sviňárna, ale taky jsem to bral jako těžce osobní urážku! Jako sorry, ale lepší padělky najdete snad i v tržnici u Vietnamců! Adam mi říká andílek a on se čistě náhodou pojmenuje Gabriel? Vážně? Tohle má být jméno pro démona? Nic debilnějšího ho už napadnout nemohlo? Trapák blbej! Tohle fakt nemá obdoby!

"A víš, co je na tom všem úplně nejhorší?" hodil jsem do vzduchu spíše řečnickou otázku, protože můj hysterický záchvat trval příliš dlouho na to, abych mohl předpokládat, že mi Magnus během celé doby vydrží věnovat plnou pozornost. Zároveň jsem usoudil, že na strávení téhle jobovky kakao nepostačí a navzdory svému dřívějšímu předsevzetí se vydal na obhlídku baru. Tam na mě čekala zrada- Magnus si alkohol nenechával v originálním balení, všechno měl přelité do všelijak umělecky tvarovaných lahviček. Ale já jsem přeci nebyl žádná slečinka, tak jsem prostě popadl to první, co mne praštilo do očí, nalil si to do panáku a ten do sebe hodil na ex.
"Co to je vlastně?" zeptal jsem se zpětně zdejšího vrchního alkoholika, protože průhledná tekutina prosvištěla mými útrobami tak rychle, že jsem její chuť ani nestihl pořádně zachytit. Znal jsem ji, ale nenapadal mě žádný alkohol, ke kterému bych ji mohl přiřadit. To proto, že to žádný alkohol ani nebyl. Jak mě Magnus vzápětí ujistil, právě jsem do sebe drsně kopl panáka vychlazené minerálky s citrónem.

"Tuhle malou ledničku vlevo mám na nealko, aby se mi to nepletlo. Ukaž, já ti něco vyberu. Nebo máš chuť na něco konkrétního?" nabídl se Magnus. Zatímco já jsem vyváděl, on konečně přestal řešit trauma z nově získaného démonského příbuzného lámáním jednoho koktejlu za druhým. Začal se prohrabávat zbytkem svých knížek, z kterých většina byla psaná v jazycích, jimž jsem nerozumněl, a mrmlal si k tomu něco podobně nesrozumitelnou řečí, z které se po dotazu vyklubala indonéština. Prý to je rodný jazyk jeho matky a lépe se mu v něm přemýšlí.
"Mně už je všechno jedno, jsem úplně k ničemu..." V depresi, která se pomalu přelévala v apatyčnost, jsem se sesunul na barovou židličku.
"Nesmíš si to vyčítat, nic jiného jsi ani udělat nemohl," utěšoval mě chápavě.
"A to je právě ono! On je Asmodeus, princ Edomu, se všemi těmi svými triky a kouzly... A pak jsem tu já. Víš, když jsem se začal dozvídat, kdo doopravdy jsem, fakt jsem si dost věřil. Myslel jsem si, že mě osvítí duch svatý, nebo se prostě stane něco podobného a náhle bude úplně snadné to zatracené prokletí zlomit. Adam mi taky věřil, alespoň v tom, že ho dokážu udělat po dlouhé době zase šťastným. Jenže, co jsem zatím dokázal? Já ti to povím, úplné nic! Kdyby mě v jednom kuse někdo nezachraňoval, byl bych už milionkrát pod drnem. I kdybych Adama našel, nemám žádnou šanci. Asmodeus se mi tak akorát vysměje a na místě mě oddělá," s frustrovaným povzdechem jsem svěsil hlavu do dlaní.