Démon

26. Nezbytný rituál

Magnus

Na to, že předtím mne Tommy volal na konzultaci každých pět minut, se teď už podezřele dlouhou dobu neozýval. Dobrý pocit jsem z toho neměl. Z té náhlé odmlky čišel větší průšvih, než mi bylo milé. Plán na průzkumnou akci jsem konstruoval záměrně tak, aby nezahrnoval žádnou přímou konfrontaci, ale zvrtnout se samozřejmě mohlo hodně věcí. Nejproblémovějším článkem bylo jednoznačně to blonďaté třeštidlo, na kterém bohužel celá akce stála. Mohl jsem mu milionkrát zopakovat bezpečnostní zásady (a že jich nebylo zrovna mnoho), ale měl jsem nebezpečné tušení, že jakmile mi zmizí z dohledu, na všechno řečené a odkývané se mi zvysoka vykašle a začne si dělat věci po svém. Už od prvních momentů mi začalo být jasné, že Tommy aspiruje na jednu z předních příček seznamu těch nejtvrdohlavějších lidí, s kterými jsem měl tu možnost se setkat. Jen jsem ho zatím nestihl poznat natolik, abych mohl s určitostí říct, zda je za tu často sebeohrožující kuráž odpovědná jeho nesmírná statečnost, nebo naopak nesmírná blbost.

S odmlkou hlavního aktéra se nabízela otázka, zda bych já neměl něco podniknout. Ale stalo se z toho docela dilema. Nebylo to tak, že bych Tommyho, jeho otravným sebevražedným tendencím navzdory, jen tak vhodil do akce a dál se o něj nestaral. Jako za každého z těch človíčků, s kterými jsem za léta svého života spřátelil, jsem i za něj cítil jistou zodpovědnost. Měl jsem prostě to "štěstí", že jsem pokaždé natrefil na nějakou problémovou existenci, která vyžadovala více či méně časté zachraňování z všelijakých druhů vyhrocených situací. Často jsem si říkal, že musím být vážně těžký masochista, když si pokaždé vybírám takovéhle blázny. Ale na druhou stranu je nezbytné vzít v potaz, že každý člověk, který považuje za dobrý nápad bavit se s čarodějem, musí být zákonitě náturou více či méně troublemaker. Většinou jsem tahal lidi z problémů i vcelku rád. Občas to trochu otravovalo, ale když se to vezme kolem a kolem, aspoň jsem se nenudil. Věčný život se umí pěkně táhnout, když jeden nemá co dělat.

Dobrodružství byla skvělým zpestřením, ale pouze do té doby, dokud kostlivci vypadávali ze skříní ostatních, ne z té mé. Současná situace pro mě více než čímkoliv jiným byla noční můrou. Posledních pár století jsem strávil tím, že jsem se svému otci snažil zuby nehty vyhýbat. Nedělal jsem si iluze, že by o mně nic nevěděl, i já jsem o jeho alter-egu Gabrielovi čas od času něco zaslechl. Ale nebylo to tak, že bychom spolu byli jakkoliv v kontaktu. Nemluvili jsme spolu, nepotkávali jsme se, neposílali jsme si přáníčka k Vánocům... Stop, tady jsem se nechal trochu unést. Představa mého otce, jednoho z dvanácti nejvyšších pekelných princů, jak píše svému prvorozenému synovi vánoční přáníčko, se řadila mezi totální a absolutní bizár. U nás "doma" se Vánoce nikdy neslavily. Když jste nuceni vyrůstat v pekle, o spoustu věcí vás to připraví. Třeba tak celkově o dětství a podobně...

Asmodeus byl stínem, který se za mnou celý život plížil a strašil mě. Pokud jsem měl být svému otci za něco vděčný, tak jen a pouze za to, že mě alespoň teď nechává na pokoji. Nemínil jsem s ním pouštět do otevřeného střetu, pokud to nebude opravdu nezbytně nutné. Pravidly, která jsem Tommymu vtloukal do hlavy, jsem nechránil jen jeho, ale stejnou měrou i sebe. Aktuální vývoj událostí sice nezbytnou nutností mého zásahu začínal docela zavánět, ale přiznám to, extrémně se mi do toho nechtělo. Asmodeus by mě v boji jasně porazil i za předpokladu, že by mé magické síly nebyly oslabeny, protože jsem jich část přenesl na Tommyho amulet. Kdysi jsem měl možnost z první ruky poznat, co všechno můj otec dokáže. Tudíž jsem si dokázal hravě spočítat, že na něj nestačím. Zkřížit mu cestu se rovnalo sebevražedné misi, do které jsem se nijak zvlášť nehrnul.

Každou minutou nervóznější, ale stále jsem vyčkával. Jedinou akcí, ke které jsem byl více než ochotný se propůjčit, bylo průběžné usrkávání koktejlů na kuráž. Když tu se strop nade mnou rozevřel v portál. Zastavil jsem se tam, kde jsem právě byl, a díval se nahoru. Přímo nad hlavou se mi v příštích několika vteřinách mělo odehrát hotové psycho. Poznal jsem střechu domu v Limě, který jsem znal ze své vize. Viděl jsem Tommyho a Asmodea, jak se přetahují o můj amulet. Než jsem vůbec stihl patřičně zpanikařit, Tommy amulet pohotově rozšlápl a tím uvolnil všechnu moc v něm drženou, která se obratem vrátila zpět ke mně. Stihl jsem ještě zahlédnout, jak můj otec začíná otevírat bránu do Edomu, když tu se portál začal zavírat. Ale těsně před tím, v poslední vteřině, se jím přímo doprostřed mého drahocenného perského koberce nekontrolovaně zřítilo něco už od prvního pohledu šíleně zřízeného. Můj nevlastní bratr, pravděpodobně. Nebo nevím, v naší rodinné situaci jsem začal úspěšně ztrácet i já sám.