Démon

9. Začít znovu

Tommy

Čekal bych, že mi před očima proběhne celý život, ale nic takového se nestalo. Nejspíš mě panika ochromila natolik, že jsem nebyl schopný vůbec myslet. Všechno ve mně chtělo křičet, ale nedokázal jsem vydat ani hlásku. Na krátký okamžik se mi podařilo zahlédnout vzdalující se okno, mou poslední pevnou půdu pod nohama, bezpečí, domov... Ale na nic z toho jsem již nedosáhl. Všechno kolem mě se změnilo na rychlostí rozmazané šmouhy. S křečovitě semknutými víčky jsem padal dolů, do nicoty, která se pode mnou rozprostírala. Skutečně to trvalo pouhých pár vteřin, ale přišlo mi, jako bych padal celou věčnost. Možná nikdy padat nepřestanu... ale houby, jen do té doby, než se dole rozmáznu na ulici.

Náhle to celé ustalo. Někdo mě držel v náručí a kamsi mně nesl. Od prvního momentu jsem věděl, že je to Adam. Poznal jsem ten způsob, jakým mne držel, jeho vůni... Mezi již známými vzpomínkami se vynořila i jedna nová.

Myslím, že to byl dům a ne zámek. A podle mě nebyl náš, ale přespávali jsme tam, protože Adam nesnášel noční cesty kočárem. Upřímně řečeno, ani já jsem měkoučkou postelí nepohrdl. Hlavně, když jsem v ní směl mít pánskou společnost v podobě jistého prince. Jestli si mě Adam dovolil vzít na noc k sobě do ložnice, museli jsme být na návštěvě u někoho, kdo se s námi opravdu velmi dobře znal. Vzít si mě k sobě do ložnice jsem myslel naprosto doslova. Měl nějak veselou náladu, trochu jsem z toho podezíral alkohol, tak se mě rozhodl romanticky přenést přes práh. Toto krásné gesto trochu kalila skutečnost, že se mnou během přenášení trochu ťuknul o futro. Něco mi rozjařeně vykládal a ani si toho nevšiml. Myšlenka dobrá, provedení trochu pokulhávalo, ale nakonec jsem usoudil, že tomu svému nemehlu nebudu kazit radost, a jen jsem tiše doufal, že dnešní soukromou after party přežiju bez další boule na hlavě.

Bylo to kraťoučké, ale pro můj zásek s flashbacky rozhodně pokrok.

"Já věděl, že mě chytíš," řekl jsem mu a na tváři se mi stále rozléval úsměv z právě znovu prožité vzpomínky. O tom on ale nevěděl. A rozhodně nevypadal, že má náladu na sladké řečičky.
"Ty ses snad zbláznil! Co tě to sakra popadlo? Už nikdy mi nic takového nedělej! Nikdy!" postavil mě na zem a zdálo se, že by mě za mé pitomé nápady nejradši přizabil sám. Ne, nestáli jsme na zemi, ale na střeše jednoho z nižších baráků vedle. Říkám nižších, ale stále mne při pohledu dolů znovu chytla závrať. Ten pád byl opravdu děsivý. Myslím, že jsem si právě uhnal regulérní fóbii z výšek. Já vím, dobře mi tak. Adam ode mě na pár vteřin poodstoupil, ale jakmile si všiml mé slabosti, hned mě znovu podepřel a pro jistotu rovnou odtáhl dál od okraje.
"Chtěl jsem si s tebou jen promluvit," snažil jsem se mu objasnit svou motivaci, ale moc velký dojem jsem tím na něj neudělal.
"A vyskočíš kvůli tomu z okna?! Mohl jsi se zabít!" chytil se za hlavu, což mělo za následek, že mě nakonec přeci jen s konečnou platností ze se svého obětí pustil. To se mi nelíbilo. Asi se chtěl jen tak procházet kolem, jak to lidé během v rozrušení občas dělávají, ale za žádnou cenu jsem ho nemínil nechat jen tak jít. Navíc jsem si neuměl představit, jak bych se bez něj z té střechy dostal dolů.
"A dal jsi mi snad jinou možnost? Takže tu teď hezky koukej zůstat, nebo skáču znova! Klidně budu skákat pořád dokolečka, dokud nedostaneš rozum," oznámil jsem mu odhodlaně a chytl jednu jeho dlaň do těch svých.
"Aha, tak z nás dvou jsem to já, kdo má dostat rozum..." Adam předvedl ukázkové protočení očí v sloup a pokusil se z mého sevření vyklouznout, ale to jsem mu nedovolil. Věnoval mi naštvaný pohled, ale když se přímo střetl s mým, raději další kousavé poznámky spolkl.