Démon

6. Na každé legendě je kousek pravdy (+ otázka)

Tommy

Já vím, vyrazit zrovna na Chenonceau se vzhledem k mým psychickým stavům jevilo jako dost debilní nápad. Vážně nevím, co mě to popadlo. Ale nechtěl jsem měnit plány a navíc jsem si uvědomil, že by mi výlet tam mohl naopak prospět. Když to místo uvidím na vlastní oči a zjistím, že vůbec nevypadá tak, jak jsem si ho vysnil, třeba mi to pomůže zbavit se těch svých utkvělých představ. Trochu risk, ale zdálo se, že se zatím vyplácí. Od té doby, co jsem se na zámek tak nečekaně rozhodl jet, se mi tamto ještě nestalo. V noci jsem se po dlouhé době a včerejšku navzdory normálně vyspal, žádný Adam mě ve snech nestrašil.

Mohl jsem jet vlakem a měl bych to dokonce rychlejší, ale rozhodl jsem se protáhnout svou motorku. Auto jsem neměl, to nám v případě potřeby občas půjčovala Jerryho mamka, ale zatím mi to nevadilo, tu motorku jsem zbožňoval. A také jsem si na ni z různých brigád šetřil snad sto let. Cesta na zámek pro mě byla díky motorce úžasnou relaxací. Silničáři před létem ještě nestihli všechno kompletně rozkopat, takže to na většině míst krásně jelo a já mohl jednoduše vypnout a užívat si cestu. Při průjezdu vesničkou se známým jménem jsem si na svou tajemnou známost přeci jen vzpomněl. Zkoumavě jsem si prohlížel malebné domečky podél silnice a snažil se odhadnout, ve kterém z nich by Adam mohl bydlet. Chenonceau bylo pěkné místo, ale k Adamovi mi z nějakého důvodu jednoduše nesedělo. Už podle toho, jak excentricky vypadal, jak se líčil, oblékal... Já nevím, možná je to tím cestováním, ale přiřadil bych k němu něco většího, velkolepějšího... Když tu se přede mnou otevřel pohled na samotný zámek. Něco přesně takového.

V první chvíli jsem skutečně oněměl úžasem, ani jsem nezabýval úvahami nad tím, jestli je mi magnificentní stavba z bílého kamene povědomá pouze z fotek, které jsem kdysi viděl, nebo je za tím něco víc. Zámek Chenonceau byl opravdu výjimečný, a to i z dnešního pohledu. Stál v podstatě celý na řece. Z nádvoří byla první vidět široká věž s tmavou špičatou střechou, následovala ji stavba zdobená mnoha menšími věžičkami a navazovalo na ni protáhlé křídlo táhnoucí se až ke druhému břehu Loiry, nesené několika mostními oblouky. Z bližšího pohledu ovšem romantiku tohoto místa poněkud kazil nekonečný proud turistů valících se dovnitř, či naopak ven. Před branami zámku jsem nechal nejen motorku, ale i mnohem větší pálku za parkování, než bych čekal. Opravdu jsem doufal, že se mi dnešní návštěva nakonec vyplatí. Mezi štrůdlem lidí jsem proklouzl k pokladně, kde byly k mání vstupenky. Z tabule nahoře nad pokladnou jsem zjistil, že si můžu vybrat mezi malým a velkým okruhem, přičemž malý se důkladněji věnuje obytné části zámku, zatímco velký zahrnuje i dvoupatrovou galerii umístěnou v zadním křídle zámku. Po krátké úvaze jsem se rozhodl pro velký. Když už mám mít tenhle výlet jako terapii, nebudu troškařit.

Se vstupenkou v ruce a skupinou přibližně dalších patnácti lidí jsem už o pár minut později čekal na našeho průvodce. Byl jím starý šedovlasý pán, nebyl jsem si jeho věkem jistý, ale odhadoval jsem ho tak na sedmdesát. V první chvíli mě to trochu vyděsilo, hned se mi coby zážitky ze školy vybavily zeměpisu hodiny s podobně starým panem Barnierem, který se evidentně minul povoláním, protože by z fleku mohl nechat výkladu a dát se k cirkusu coby uspávač hadů. Ale záhy se ukázalo, že náš dnešní průvodce představivší se nám jménem Philippe Chartland, bude zcela jiný případ. Coby bývalý zdejší kastelán, nyní v důchodu, měl provádění především coby koníčka a opravdu se snažil, aby si jeho svěřenci prohlídku užili stejně jako on sám. Bylo to vlastně právě při setkání s ním, kdy jsem za dnešek zažil první trochu zvláštní situaci, která začala opět přiživovat mou paranoiu.

Každý jsme mu postupně podávali lístek na trhání, zatímco si on s každým přátelsky potřásl rukou na uvítanou a ptal se na naše jména, přestože druhým dechem dodával, že je vzhledem k počtu návštěvníků, které zámkem každý den projdou, hned zase zapomene. Když přišla řada na mě, Philippe se jako první věnoval mému lístku, teprve potom si pořádně prohlédl mne samého. Jakmile tak učinil, překvapeně cuknul hlavou a několikrát zamrkal, jako by se chtěl ujistit, že ho nešálí zrak. Nervózně jsem si zajel rukou do vlasů. To je mám od helmy tak rozcuchané, nebo co ho přimělo na mě tak šokovaně zírat?
"Omlouvám se, jen mě tak napadlo, nejmenujete se Thomas?" položil mi otázku, která mi až nebezpečně připomínala onen Adamův omyl, kdy si mě spletl s nějakým jiným, koho kdysi znal.
"Ano... Tommy, Thomas..." přisvědčil jsem jak v mrákotách.
"Opravdu zvláštní náhoda... Vás si určitě pamatovat budu," poznamenal a zdálo se, že o něčem horečně přemýšlí. Jenomže než se mi podařilo zformulovat nějaký alespoň trochu smysluplný dotaz, přišla na řadu utahaná maminka s dvěmi malými kluky stojící ve frontě za mnou a už nebyla příležitost.