Démon

11. Druhé první rande 2/2

Tak, dnešní díl je na světě a já bych vám na úvod chtěla moc poděkovat za to, že Démon minulou kapitolou překonal hodnocení 200*. Přitom to není tak dávno, co podobná slova psala za stovku. Takže ještě jednou velké díky za to, že této knížce zachováváte svou přízeň. ♡

●●●

Tommy

Naši projížďku městem jsme zakončili skutečně v tom parčíku pod Eiffelovkou, který jsem navrhoval coby místo setkání původně. Přes den tam bývalo narváno turisty, ale večer, když zavřeli rozhlednu a většinu stánků v okolí, to místo teprve dostalo tu pravou atmosféru. Šero zvolna se měnící na tmu, osvětlená věž nad námi... Místečko pro romantickou procházku jak dělané. I Adam vypadal, že se mu tam se mnou líbí. Jenomže pak přišel s vlastním návrhem.
"Tommy? Nemyslíš, že bychom zeshora měli lepší výhled?" začalo to nenápadně, když jsme procházeli kolem severního pilíře rozhledny, kudy normálně jezdil nahoru výtah.
"To máš pravdu, taky mě mrzí, že se tam v noci nemůže," ještě jsem mu nahrál do karet, protože mě, blbou naivku, nenapadlo, kam tím směřuje.
"A to říká kdo?" s rozpustilým úsměvem se u výtahových dveří zastavil. Nejdřív jsem si myslel, že se o ně chce jen tak opřít, jenže pak se ty dveře za ním "samy od sebe" otevřely.
"Panebože! Co když nás někdo chytí?" vyděšeně jsem rozhlédl kolem a snažil se v rychlosti odhadnout, kolik kamer by na nás právě v tento okamžik mohlo mířit.
"No co. Vezmu veškerou vinu na sebe a třeba mi dají i doživotí. To by náhodou časem začalo být celkem veselé..." odpověděl mi s evidentně pobavenou náladou. Vsadil bych se, že ho dokonce na malou chvíli napadlo zauvažovat nad tím, že by něco podobně praštěného někdy doopravdy zkusil.
"Adame!" možná jsem kazil všechnu srandu, ale na naše první rande jsem byl háklivý. Během předchozího pokusu jsme se oba málem zabili, neměl jsem nejmenší chuť se nechat napodruhé pro změnu zavřít.
"Ale Tommy, prosím tě... Umím toho mnohem víc, než nám jen sehnat kočár, nebo zavolat výtah. O všechno jsem se už postaral, prostě to nech na mě a nedělej si starosti," vstoupil dovnitř a nabídl mi ruku, kterou jsem po krátkém zaváhání přijal.

Adam byl prostě vždycky trochu blázen, takové přerostlé děcko troublemaker, momentálně ještě ke všemu ostatnímu navíc nadané superschopnostmi. Takhle to zní jako zaručený recept na katastrofu, ale přesto to nakonec působilo dojmem, že Adam snad doopravdy ví, co dělá. A paradoxně právě ta jeho bezstarostnost mě na něm přitahovala. Rád jsem se jí nechával nakazit. S ním jsem dělal věci, které by mě jinak v životě nenapadly. A zjistil jsem, že mě to baví. Dříve jsem na blbiny pořádně ani neměl čas. Nebo spíš náladu. Pořád nade mnou viselo, že se musím o sebe umět sám postarat, také jsem dost času trávil užíráním se nad tím, že mě nikdo nemá rád... Ale Adam to všechno změnil, a musím říct, že k o moc lepšímu. Začínal jsem citům svého bývalého já rozumnět- on mě opravdu dokázal udělat tak šťastným, jako ještě nikdo.

●●●

"No tak to ne. Ty využíváš toho, že si skoro nic nepamatuju a děláš si ze mě srandu!" smál jsem se nevěřícně, zatímco mi Adam povídal o své utajené divadelní kariéře, do které mě údajně jednou taky zapojil. Jemu bych sežral všema deseti, ale u mě?
"Já že jsem si zahrál v divadle u Molièra?" zopakoval jsem vykuleně jeho předchozí slova.
"No jistě. Molière byl můj dobrý přítel, dokonce nás pomáhal dát dohromady," pokračoval v čím dál neskutečnějším povídání.
"Tak to kecáš!" vypískl jsem překvapeně.
"Ten večer byl v hledišti náhodou i můj otec, král. Měl jsem strach, že mě pozná a dá mi královského zaracha od nevidím do nevidím, ale nakonec to dopadlo dobře. Víc než to, dokonce jsem ti v roli dal před celým tím nacpaným divadlem naši první pusu..." korunoval to v momentě, když jsem si myslel, že se ta historka nemůže stát už více překvapující.
"Adame, já ti fakt nevěřím..." kroutil jsem hlavou a snažil si vybavit cokoliv, co by mi ten příběh potvrdilo. Na tuhle akci bych si jednoho dne opravdu rád vzpomněl.
"Je to všechno pravda. Proč myslíš, že je Lakomec moje nejoblíbenější kniha?" zapřísahal se mi.
"To jsem do tebe musel být fakt blázen, že jsem se k něčemu takovému nechal ukecat..." zkonstatoval jsem, pořád si ne úplně jistý, jestli si to celé jen nevymýšlí.
"No, to nevím. Nechal jsi mě tě uhánět ještě pěkně dlouho..." začal mě jen tak ze srandy popichovat.
"Myslím, že jsem do tebe byl blázen vždycky. Jen mi trochu trvalo, než jsem si to plně uvědomil," zamyslel jsem se nad svou první vzpomínkou na nás dva, jak jsme váleli po pohovce, pili víno a málem se políbili. Teď už jsem si začínal být jistý, že k tomu tenkrát přes slibný průběh nakonec z nějakého důvodu nedošlo.
"Asi máš pravdu, miláčku. Ona to nebyla jen tvoje chyba. Mně pak nečekaně přijel na návštěvu bývalý..." zmínil se neopatrně Adam.
"Kdo že?!" ozval jsem se okamžitě. Takže takový velký romantický příběh a on pak skončí se svým bývalým? Co to má jako být, telenovela?
"No Sauli, ale..." lezlo to z něj, jak z chlupaté deky, protože správně poznal, že se tady se mnou pohybuje na opravdu tenkém ledě. To skandinávské jméno mi navíc něco říkalo. Vybavil se mi obraz pohledného mladého muže, po kterém Adam pořád pokukoval během toho večera s vínem. Tak to potěš. Já, Sauli, Jon Bon Jovi... Zdálo se, že Adam patří patří mezi ty pány, kteří mají radši blondýnky.
"Aha, tak Sauli..." poznamenal jsem dotčeně.
"Miláčku, to byla aférka tři sta let zpátky. Dneska ti už fakt konkurenci dělat nebude," snažil se mě usmířit Adam a hladil mne po ruce, kterou jsem mu v podstatě během celé prohlídky ještě nepustil a zatím jsem to celkem v pohodě zvládal. Alespoň za tohle jsem na sebe byl fakt pyšný.
"No, to bych mu radil," zamručel jsem výhrůžně. Bylo to vlastně docela smutné. Sauli, Molière a spousta dalších lidí, které jsme tenkrát znali, jsou dnes už dávno mrtví. Ale na druhou stranu- poslední, co by mi v současné situaci ještě chybělo, by bylo nenadálé zjevení nějakého Adamova blonďatého bývalého.