Démon

8. Pád důvěry

Tommy

Podařilo se mi zjistit, co se odehrálo během okamžiků, které mi z toho dne, kdy umřela Helena, chyběly? Dalo by se to tak říct. Zbavil jsem se toho divného snění o Adamovi? Paradoxně ano. Vlastně se z jednoho úhlu pohledu dá říct, že jsem svým výletem na Chenonceau dosáhl přesně toho, v co jsem doufal. Mělo by mě to těšit, ne?

Ale šťastný jsem z toho, jak to mezi mnou a Adamem dopadlo, nebyl. Ani zdaleka ne. Rozleželo se mi to v hlavě. Tam na zámku jsem reagoval tak, jak jsem to udělal, hlavně proto, že jsem se cítil pod tlakem. Nejdřív se provalí, že jsem s Adamem možná v minulém životě doopravdy randil, potom ho najednou potkám a on mi přizná, že je démon a spoustu dalších šílených věcí... Připočtěte k tomu ještě nechtěnou návštěvu hřbitova a snad budete mít pochopení, proč jsem se do žádného velkého dobrodružství po hlavě nehrnul. Byl to pud sebezáchovy, instinktivní reakce. Vysypalo se to na mě všechno najednou a neměl jsem v podstatě ani chvíli času, abych se mohl se všemi novými informacemi nějak v klidu poprat. Jednoduše řečeno- zazmatkoval jsem a zpětně mi to začalo být líto.

"Ale no tak sakra... Proč mi to už nejde?" netrpělivě jsem postával v koupelně u umyvadla a snažil si záměrně vyvolat jednu z těch... nejspíš opravdu vzpomínek ze své minulosti. Jenže v tom byl ten problém- zatím pokaždé to přišlo samo od sebe a strategie nutit se do toho násilím selhávala na celé čáře. Od té doby, co jsem se vrátil z Chenonceau, se mi nezjevil ani obrázek. Nechápal jsem, proč to přestalo. Je na mě můj šestý smysl snad taky uražený? Ok, jsem možná posera, ale teď se to chci pokusit napravit. Jakákoliv pomoc by fakt bodla! Ale ať jsem se snažil sebevíc, nedařilo se mi z hlavy vydolovat ani ten sebekratší flashback. Stalo se přesně to, čeho jsem se obával. Začalo se mi po nich stýskat. Chyběl mi ten Adam, kterého jsem v nich vídával. Od jeho současné démoní verze jsem si sice nebyl moc jistý, co mám přesně čekat, ale od chvíle, kdy jsem ho opustil na tom hřbitově, ve mně sílila jistota, že se od svého předchozího já zase tolik neliší.

"Nevím, jestli tady medituješ nebo co, ale pohni zadkem, jinak přijdeme pozdě," vrazil za mnou do koupelny Jeremy s taktem sobě vlastním. Dřív mi to nevadilo, asi jsem to asi nevnímal, ale v poslední době se množily situace, kdy bych svého spolubydlícího nejradši uškrtil. Nejdřív jsem nechápal, co se změnilo, ale pak jsem si uvědomil, že jsem ještě nikdy předtím před svým nejlepším kamarádem neskrýval tajemství. A rozhodně ne takhle velké.
"Kdybych měl čas meditovat, spíš tu usínám za pochodu. Nutit někoho vstávat o prázdniny takhle brzo, tomu říkám zločin," okázale jsem zazýval a neochotně se vydal za ním ke dveřím. Jerry naštěstí mé vysvětlení ospravedlňující, proč postávám v koupelně a zírám do blba, spolknul i s navijákem. Nebylo se ani co divit, Statbucks otevíralo v sedm a v šest patnáct jsme tam museli být, takže mít ranní bylo vážně za trest. Ale doopravdy jsem byl spíš otrávený, že mé snažení přišlo opět vniveč.

Nemít s kým si o svých problémech s Adamem promluvit mě bytostně ničilo. Ale s tímhle jsem se Jeremymu prostě svěřit nemohl. Přízraky z minulosti, existence nadpřirozena, zamilovaný démon... Už takhle čas od času zmínil, že se od té Heleniny nehody chovám jinak. Přijít za ním s tímhle, pošle mě do blázince! A i kdyby se mi ho podařilo nějakým zázrakem přesvědčit, že mám pořád všech pět pohromadě... věděl jsem, co by mi řekl. Ať se s něčím/někým takovým vůbec nezaplétám. Byl by rozhodně proti tomu, abych se ještě kdy více pokoušel Adama vyhledat, nebo se mu dokonce snažit pomoc. Nepochopil by to. Kdyby jen mohl vidět a prožít s ním to samé, co já... Nikdo nemohl porozumět tomu, jaký Adam doopravdy je, jen já. Byl jsem tam a vím, že v mých snech, které možná byly zapomenutými vzpomínkami, jsem Adama miloval víc, než jsem si v současnosti dokázal představit. Takto bych své srdce neodevzdal jen tak někomu, byl jsem si jistý, že mezi mnou a Adamem muselo být něco skutečně výjimečného. A také jsem si byl jistý, že Tommy, kterým jsem se ve svých vizích stával, by v tom Adama nenechal. Za žádnou cenu, i kdyby mu samotnému mělo jít o život. Jestli jsme mezi sebou měli nějaké spojení, cítil jsem, že ho nesmím zklamat, přestože jsem se na až takovou oběť ani zdaleka necítil.