Démon

(Prolog) Smlouva s peklem 2/2

Zvon byl teprve u pátého odbití z dvanácti, leč znenadání zcela utichl. Knot v petrolejové lampě, která Adamovi dělala v jeho dobrovolném exilu společnost, se rozhořel několikanásobně mohutnějším plamenem, než bylo obvyklé. Zdálo se, že brzy celou lampu i vše okolo pohltí. Když tu náhle i ona zničehonic pohasla. Jak tma, tak i ticho se Adamovi zdály být děsivě absolutní. Uvědomoval si, že kromě svého vyplašeného dechu neslyší vůbec nic. Veselé hlasy z krčmy, cinkání nádobí, jak šenkýřka roznášela půllitry na stůl, to vše zmizelo jako lusknutím prstu. Venkovní oblohu zakryly bouřkové mraky, přestože by dal ruku do ohně za to, že nebe bylo ještě před vteřinou jasné a prozářené hvězdami, které ho vždy tak fascinovaly.

A pak konečně jakýsi zvuk narušil onu prázdnotu. Kroky. Doprovázené zvláštními údery o zem, jako by si dotyčný byl nucen k chůzi dopomáhat holí. A musel být blízko. Adam se v očekávání příchozího otočil nejprve ke dveřím. V nich ovšem nikdo nestál. Ve zcela přirozeném instinktu se jal vzápětí rozhlížet všude kolem sebe. A v tom jej uviděl. V tom nejzazším rohu místnosti stál muž. Byl poněkud exotického vzezření, ostře řezané rysy, dlouhé černé vlasy mu splývaly téměř až k ramenům. Stejnou barvu mělo i jeho oblečení a hůlka navrch zdobená kulatou stříbrnou rukojetí. Adama na něm ovšem děsily dvě věci především. Neexistovalo racionální vysvětlení, jak se neznámý mohl dostat k místu, kde nyní stál, aniž by předtím prošel dveřmi. To prostě nebylo možné! Jako by se tam snad zjevil je tak z ničeho. A pak tu byly jeho oči žlutě zářící do tmy. Adam zprvu nedokázal najít slova, kterými by je popsal, ale jednou věcí si byl zcela jistý- nevypadaly jako lidské. Úzkými černými čárkami uprostřed mu připomínaly spíše nějaké zvíře. Možná kočku? Začal uvažovat o tom, zda se nejedná pouze o jeho vlastní vidiny vzniklé alkoholickým opojením, protože v příštím okamžiku cizincovy oči nabyly normální lidské podoby a svíce v lampě se znovu rozhořela, tentokrát však již zcela běžným způsobem. To tíživé ticho a temnota kolem však stále přetrvávaly. Jako by se zastavil čas a na světě byli náhle jen oni dva.

"Jeho královská Výsost princ d'Lambert osobně. Těší mne, že Vás poznávám," pronesl ten cizinec překvapivě perfektní francouzštinou. Své úvodní slovo doprovodil gestem, kdy uchopil Adamovu ruku, přitáhl si ji ke rtům, jakoby ji chtěl políbit. Avšak rty se pokožky nakonec nedotkly. Adam se zprvu nemohl rozhodnout, jak na nastalou situaci reagovat. I když pomineme jeho dramatické a především nevysvětlitelné zjevení, z toho muže vyzařovala tak silná a temná energie, že mu z toho naskočila husí kůže všude po těle. Bylo to svým způsobem fascinující, ale zároveň o to děsivější a všechny Adamovy instinkty na něj doslova křičely, že si zahrává s něčím opravdu, opravdu zlým. Jenomže to bylo právě zvláštní- cítil, jak mu jakási neznámá síla pozvolna zamlžuje mysl a brání mu racionálně uvažovat. Jakoby ho cosi vysloveně nutilo po společnosti černovlasého muže s hůlkou toužit. Co se to s ním proboha děje?

"Smím-li se otázat, odkud mne znáte? A kdo prosím ráčíte být Vy?" otázal se Adam nedůvěřivě. Ruku stáhl zpět k sobě a podivné zahledění do druhého muže alespoň do jisté míry pominulo. Přesto stále cítil, jako by místo na hřbetu jeho ruky, nad kterou se v nepatrné vzdálenosti vznášely cizincovy rty, i nadále zůstalo čímsi poskvrněné.
"Říká se, že naše pověst nás předchází, Adame. Omezíme formality, doufám, že souhlasíte?" neznámý obešel stůl, u kterého Adam seděl a sám se usadil na židli naproti. V momentě, kdy se Adam nadechoval k odpovědi, se jeho pohled opět na krátkou chvíli zvířece zaleskl. Cítil se být propalován pohledem těch zvláštních očí téměř až do morku kostí. Poněkud mu to vzalo vítr z plachet, ale ke svému vlastnímu údivu vzápětí uslyšel sám sebe mluvit, jenže ta slova mu vkládal do úst někdo jiný.
"Jistě, jak si přejete," odvětil poslušně, aniž by něco takového sám zamýšlel.
"Výborně," druhý muž se spokojeně pousmál.
"A co se týče účelu mé návštěvy zde... Sám byste to měl vědět nejlépe. Přivolal jste si mne, nebo snad chcete porušit své slovo? Pokud se nemýlím, zastáváte přeci zásadu, že pravý muž svému danému slovu dostojí vždy a za všech okolností..." uvolil se následně odpovědět jednu z řady Adamových nevyslovených otázek.
"Já... já si Vás přivolal?" vykoktal francouzský princ zmateně. Předchozí výrok, že by učinil cokoliv, jen aby Tommymu pomohl, myslel smrtelně vážně. Ale přeci jen... že jeho prosba peklu doopravdy zafungovala, pro něj bylo opravdu velkým šokem. Vlastně si ani nebyl jistý tím, zda věří v existenci nějakého pekla. Nu, zdálo se, že jej jeho dnešní návštěva velice brzy přinutí změnit přesvědčení.