Démon

16. Partie rozehrána

Když jsem si projížděla dřívější kapitoly, uvědomila jsem si, že mi z médií na úkor něčeho jiného nechtěně vypadly fotky znázorňující, jak si přibližně představuji Gabriela. Tak vám ho dnes trochu se zpožděním poprvé představuji. 🔝

●●●

Tommy

"Jerry! Poslouchej mě, musíš se odtamtud hned dostat! Musíš s tím hlasem, který ti říká, co si máš myslet, bojovat!" vyjekl jsem v panice. Odpovědí mi bylo pouze mrtvé ticho z druhé strany sluchátka. Nevím, jak jinak bych měl ten dojem popsat, ale to ticho na mě křičelo. Ruch ulice kolem jsem ani nevnímal, dokázal jsem se soustředit pouze na to, že se Jerry neozývá. Něco bylo v nepořádku, a když říkám něco, myslím něco fakt vážného.
"Já vím, že to nejde snadno, že mě možná nemůžeš ani pořádně vnímat, ale prosím, musíš se o to pokoušet! Všechno ti to vysvětlím, ale jestli to jen trochu jde, musíš mu zkusit utéct! On tě může zabít! Gabriel je... Kde je teď?" prostě jsem mluvil dál a (nepříliš úspěšně) si snažil nedomýšlet hororové scénáře, co by to příšerné ticho v telefonu mohlo znamenat.
"Jsem přímo tady," odpověděl mi náhle neznámý hlas. To na pár vteřin umlčelo zase mě. Můj jediný improvizovaný plán, že se mi Jeremyho podaří po telefonu přivézt k rozumu a následně přimět k útěku, byl v troskách. Prostupovala mnou panika. Za tu dobu, co jsem byl s Adamem, jsem se sice o démonech dost dozvěděl, ale v tento okamžik mě nenapadlo vůbec nic, co bych mohl udělat.
"Co po mně chceš?" podařilo se mi ze sebe konečně něco vymáčknout. Pokoušel jsem se nedávat najevo strach, ale bez malého zaškobrtnutí na úvod se mi to bohužel nepovedlo.
"To záleží na tobě. Předpokládám, že bys svého nejlepšího přítele ještě někdy rád viděl živého a zdravého, není to tak, Tommy?" oslovil mne Gabriel a mně se protočil žaludek.

Tak toto je tedy on, opravdový démon s velkým D. Adam mě sice pořád a dokolečka upozorňoval, že on mezi svými platí za opravdu velkou výjimku, ale stejně mě přímo bilo do uší, jak rozdílný dojem ve mně ti dva zanechávají, a to jsem Gabriela zatím znal pouze jako chladný hlas z telefonu. Adama jsem se sice, především ze začátku, kolikrát lekl, ale nikdy jsem se ho doopravdy nebál. Možná měl schopnosti, ale rozhodně ne povahu na to, aby někomu sám od sebe ubližoval. Zato u Gabriela jsem neměl nejmenší pochybnosti. Naopak, zdálo se, že se v mém rostoucím psychickém utrpení přímo vyžívá.
"Neubližuj mu! Chceš přece mě, Jerry s tím nemá nic společného!" snažil jsem se držet svého hraní hrdiny, ale sám jsem si uvědomoval, že mi na to jen ztěží někdo skočí. Akorát jsem tím Gabrielovo zvrhlé potěšení o něco přiživil.
"Jak vidíš, tak teď už má. A být na tvém místě... opravdu nezáviděníhodná představa... pospíchal bych domů, co nejrychleji to půjde. Jestli nepřijdeš dříve, než se tady začnu nudit... nedáš mi ani jinou možnost, než abych si začal hledat nějakou zábavu. A Jeremy... Jeremy je tu první hračka na ráně..." svou řeč prokládal dramatickými povzdechy. Nebyl jsem si jistý co mají představovat, jestli hranou lítost, nebo jen jistou znuděnost nad tím, že se tu musí otravovat s někým, jako jsem já.
"Přijdu," slíbil jsem rychle.
"To bych ti radil. A zdržovat se cestou třeba voláním Adamovi ani nezkoušej, dozvím se to. Běží ti čas," To byla poslední instrukce, kterou jsem si od něj vyslechl, než se v telefonu ozvalo pípnutí a přístroj se odmlčel. Nemusel ani přidávat žádnou další výhrůžku, bylo mi nad slunce jasné, že když si pokusím přivolat pomoc, bude zle.

Zůstal jsem v tom úplně sám. Vědět o mém rozhodnutí Adam, asi se zblázní, ale nezbývalo mi nic jiného, než udělat to, co po mně Gabriel chce. Vždyť na tom závisel Jeremyho život! Démonům není radno věřit, ale jen jsem doufal, že Gabriel mluvil pravdu, když mi dával náznaky, že Jerrymu nic vážného neudělal. Zatím. Nestanovil mi žádnou přesně vyměřenou lhůtu, do kdy se k nám do bytu musím dostavit. Kolik času znamená dříve než se začnu nudit? Stál jsem před dveřmi supermarketu a jediné, co jsem s sebou měl, byly klíče, mobil, dvě lahve piva a nepříliš plná peněženka, protože bylo těsně před výplatou. Motorku jsem měl stále zaparkovanou v garáži u Adama, ale měl jsem strach se pro ni vrátit. Co když to Gabriel nějak zjistí a bude to brát jako porušení pravidel? Netroufal jsem si to riskovat, takže jsem se jako smyslů zbavený rozběhl k metru. Tento návrat domů, to byla skutečná cesta hrůzy. Kdybych se mohl soustředit na řízení, alespoň bych mě něco rozptylovalo, měl bych pocit, že mohu svůj závod s časem nějak ovlivnit. Takhle jsem se během nekonečné jízdy metrem celou dobu jen klepal a ustavičně sledoval hodinky, aniž bych věděl, kdy mi vyprší čas.