Démon

27. Velká hra

Tommy

Z cesty do pekla si toho kromě pádu příliš nepamatuju. Nějak mě to knockoutovalo, nebo se mi cestou podařilo omdlít, nejsem si úplně jistý.

Když jsem ale přišel k sobě, s údivem jsem zjistil, že jsem se probudil ležící na podlaze seskládající se z kamenné mozaiky. Nebylo úplně překvapením, že jednotlivé kamenné kostky dávaly dohromady Asmodeův vlastní obličej. Nacházel jsem se v jeho království, v jeho... pravděpodobně paláci, dalo se očekávat, že zde na stopy jeho zahleděnosti do sebe samého budu narážet na každém rohu. Navzdory dojmu, který jsem z portálu měl, nebyl Edom místo obklopené pouze neproniknutelnou temnotou. Místnost, ve které jsem se nacházel, měla okno, kterým dovnitř pronikaly paprsky čehosi, co by se s trochou fantazie dalo považovat za obdobu našeho pozemského Slunce. Ale v porovnání s ním mi ten svit připadal dost slabý a kotouč na obloze byl rudý a obrovský. Nějak takhle jsem si vždy představoval rudé obry- zanikající, zmírající hvězdy. Edom sice netononul přímo ve tmě, ale v takovém permanentním šeru.

Místnost, ve které jsem se nacházel, byla zcela prázdná. Nestál tu žádný nábytek, jen otevřené okno a bytelné zavřené dveře na druhé straně místnosti. Ale jsou také zamčené? Pochyboval jsem, že mám vůbec nějakou možnost utéct. Z pekla pěšky odejdete asi jen těžko. Ale přesto jsem se k nim rozběhl, jakmile jsem se v novém prostředí trochu zorientoval. Ale v poslední chvíli mne cosi přinutilo se zarazit. Podlaha pod mýma nohama se neskládala pouze z mozaiky- byl na ní nakreslený kruh a místo, ze kterého jsem vyšel, se nacházelo přesně v jeho prostředku. Dveře i okno byly ode mě odříznuty za jeho hranicí. Co přesně se stane, když tu čáru na zemi překročím? Metodou pokus-omyl jsem to zkoušet nechtěl. Ale našel jsem v kapse jeden zapomenutý bon-par. Nedávno jsem si koupil koupil pytlík svých oblíbených bonbónů, abych si spravil chuť po zážitcích s candy-ball roubíkem. Potlačil jsem chuť strčit si ho do pusy a místo toho jsem s ním zkusil kruh na podlaze pokusně přehodit. Nadával jsem si, že jsem zbytečně paranoidní, ale to jen do té chvíle, než se bon-par ocitl nad onou pomyslnou hranicí. Tento okamžik byl koncem mého zdánlivě poklidného věznění. Z podlahy po obvodu celého kruhu prudce vyrazily agresivně rudé plameny. Svou barvou připomínaly rudého obra za oknem. Spálit bonbón na troud jim evidentně nestačilo. Vystoupaly až ke stropu, na kterém, jak jsem si teprve teď všiml, byl nakreslený analogický kruh k tomu, ve kterém jsem nyní vězel já, a uzavřely mne od zbytku místnosti za neproniknutelnou ohňovou stěnou. Nebyl jsem si jistý, co je pravdy na tom, že mě Asmodeus považuje za potenciální hrozbu, ale prostředky, které mne měly udržet v jeho zajetí, zvolil vskutku důkladné.

Velmi rychle jsem zacouval zpět na prostředek kruhu a plameny se po chvíli samovolně spustily k zemi a zmizely v podlaze. Ovšem neměl jsem pochybnosti, že jsou v případě dalšího pokusu o útěk více než pohotově připravené mě na místě upálit. V místnosti došlo za tu dobu k jedné výrazné změně. Dveře byly nyní otevřené. A uprostřed nich stál Asmodeus, evidentně zklamaný z toho, že jsem se nenechal jeho bezpečnostním opatřením usmažit zaživa.
"Proč tu jsem?" zeptal jsem se a zároveň si uvědomoval, že jsem se ho na otázku téměř totožného znění již jednou ptal. Zdálo by se, že se motáme v bludném kruhu.
"Mohl bych se tě ptát na to samé," opáčil Asmodeus a začal dokola obcházet hranice mého vězení. Jeho hůlka na ozdobné podlaze vydávala zlověstně klapavý zvuk. Krok, krok, klap... krok, krok, klap...
"Musím přiznat, že jsem se v tobě mýlil," oznámil mi znenadání a jeho pohyb ustal.
"Podíval jsem se na tebe a spatřil jsem člověka, stejně slabého a zbytečného, jako všichni ostatní. Avšak, bránil jsem se tomu uvěřit, nechtěl jsem se dát zmást prvním dojmem, hledal jsem moc, která by se v tobě mohla skrývat... Ale byla to pouze ztráta času. První dojem ne vždy klame, alespoň v tvém případě. Mýlil jsem se v tobě tím, že jsem tě celou dobu přeceňoval. Nepředstavuješ pro mě pražádné nebezpečí. Jsi úplně stejně bezbranná nula, jakou jsi vždy byl," zpražil mne vzápětí celou řadou více či méně napřímo řečených urážek.
"Aby jsi se ještě nedivil!" procedil jsem skrz zaťaté zuby na oplátku. Ať sám za sebe, nebo jako "Gabriel", stále mě dokázal v rekordním tempu spolehlivě vytočit. Ne, v něčem se současná situace od našeho minulého pokecu u mě v obýváku přeci jen lišila. Teď už mi nezbylo nic, co bych mohl dál ztratit.