Démon

2. Smrt s krásnou tváří

Tommy

Daddy? Město lásky? Tak to určitě... Do čeho se to ženu, že já toho svého debilního kamaráda poslouchal... honilo se mi hlavou, ale přesto jsem upaloval za Adamem (doufám, že se tak fakt jmenuje- předtím na mě dost blbě čuměl). Nakonec jsem ho v dálce zahlédl, zrovna se rozhlížel, protože chtěl přejít ulici.
"Nezapomněl sis ji tam?" využil jsem situace a zamával na něj knížkou. Lakomec od Molièra. Předtím to byl takový frmol, že jsem si titulu ani nestihl všimnout. Když mě zaregistroval, chvíli se zdálo, že se v sobě narychlo řeší nějaké vnitřní dilema, ale pak se mi přeci jen vydal naproti.

"Děkuji, je to má oblíbená," odvětil vděčně, když se přede mnou zastavil.
"Vážně? Já si říkal, že jsi na šrocení k matuře trochu starý..." byl jsem tak nervózní, že mi nedošlo, jaké debility se právě dopouštím, dokud jsem ji nevypustil z pusy.
"Teda... Netvrdím, že bys na mě byl starý, to vůbec. Jenom..." pokoušel jsem se to nějak zachránit, ale spíše jsem se do celé situace jen o to více zamotával. Vidět mě Jeremy, určitě by se nad mojí nemožností chytal za hlavu. Ale když jsem se přesvědčil, že očima do země díru opravdu nevypálím, s překvapením jsem zjistil, že se Adam netváří vůbec uraženě. Naopak se usmívá, jako by mu mé trapaření snad přišlo roztomilé. Přesto se rozhodl převzít vedoucí roli v našem dialogu raději sám.
"Omlouvám, že jsem tě předtím tak odbyl. Adam Lambert," představil se mi. Jeho jméno mi znělo krásně... ale zároveň tak nějak... podvědomě. Čím déle jsem s ním na té ulici stál, tím silněji mi cosi našeptávalo, že jsem se s ním už musel někdy potkat. Ale kdy a kde? A proč si to nepamatuju?
"Tommy... Tommy Joe Rattlif," natáhl jsem k němu ruku, ale stále jsem v ní držel jeho knížku. Adam si ji ode mě převzal místo potřesení rukou. V ten moment to působilo naprosto přirozeně, nepřišlo mi na tom nic divného. Ale kdybych věděl, na co soustředit, všiml bych si, jaký si Adam dává pozor na to, aby se mne při tom improvizovaném předání knihy nedotkl.

"Jak jsi říkal, že mě odněkud znáš... Promiň, ale nevybavuju si, že bychom se viděli..." vrátil jsem se ke svému předchozímu rozhovoru v naději, že mi poskytne odpověď na ten obrovský otazník, který mě zevnitř hlodal.
"Asi jsem si tě s někým spletl, to je všechno. Také se jmenoval Thomas a já myslel... ale tím se netrap," zavrtěl hlavou ve smyslu, že to nemám dál řešit. To byla docela rána. Takže on se o mně zajímal jen proto, že mě měl za někoho jiného?
"Aha... Jestli máš někam naspěch a já tě zdržuju, tak úplně v klidu pochopím, jestli se ti tady se mnou nechce vybavovat..." snažil jsem se ten omyl nést statečně. Omyl, tohle slovo popisuje celý můj život. Nikdy mě nikdo nechtěl, ani mí vlastní rodiče, takže jedno odmítnutí navíc přežiju.
"Nezdržuješ. Teď už nikam nespěchám. Času mám, dalo by se říct, až příliš moc," přerušil mě v okamžení.
"Tak, co by tě zajímalo?" zvídavě nadzvihl obočí a zároveň si mě přeměřil tak vyzývavým pohledem, až jsem na krátký moment ztratil řeč. Možná to bylo jeho tmavými vlasy a oblečením v kontrastu s jeho uhrančivě šedýma očima ještě zvýrazněnými černou tužkou, ale přišlo mi, že je na něm cosi zvláštního... Nedokázal jsem na to ukázat prstem, ale jednoduše se v něčem lišil od všech ostatních mužů, kteří se mi kdy líbili. Jako by ani nebyl odtud. Třeba ani není. Možná mě na něm bere právě ta image sexy cizince.

"Ty jsi z Paříže?" začal jsem vyzvídat, tedy po tom, co se mi podařilo odtrhnout zrak od jeho trička s decentním výstřihem do V odhalující část jeho mužné hrudi. Mimo to, vážně se uměl oblékat. Až jsem se styděl za svou pitomou uniformu ze Starbucks. V porovnání s ním jsem musel vypadat jak šašek.
"To bych úplně neřekl. Hodně cestuji, nerad zůstávám na jednom místě příliš dlouho. Paříž miluji, ale jestli si mám vybrat jedno místo, kde se opravdu cítím doma, tak řeknu Chenonceau," odpověděl na mou otázku. Tak alespoň, že bydlí taky ve Francii a ne v nějaké tramtárii, kam se mi ztratí a už ho v životě neuvidím.
"To je někde... Není tam taky nějaký zámek? Takový ten, co je někde nad řekou?" snažil jsem si vybavit, co mi název toho místa říkal.
"Ano ten... Někdy se tam zajeď podívat, myslím, že by se ti tam líbilo," poznamenal a tak zvláštně se na mě usmál. Jako by to doporučení na výlet mělo ještě další význam, kterému jsem ale zaboha nemohl přijít na kloub. Ne, už vím, co mě na něm tak zaujalo. Nechápu, jak to dělá, ale známe se ani ne pět minut a on působí dojmem, že mě má dokonale přečteného. Zato já o něm nevím v podstatě vůbec nic, ale mám pocit, že bych měl. Uniká mi něco, co jemu ne? Množící se otázky a žádné odpovědi. Adam byl jedna velká záhada. A to mě na něm přitahovalo. Kromě toho, jak vypadá, samozřejmě. A asi milionu dalších důvodů.
"Než zase někam odjedeš... Necháš mi svoje telefonní číslo?" sebral jsem veškerou svou odvahu a odhodlal jsem se zeptat na to hlavní.
"Nikam nepojedu, dokud budu mít důvod zůstat. Co děláš dneska večer?" zeptal se mě místo odpovědi.
"No, v pět končím... Čas bych mohl mít třeba v sedm?" narychlo jsem si snažil v hlavě vypočítat, kolik času mi zabere cesta z práce domů a příprava na potenciální rande.
"Nezajdeme si pak někam?" přišlo od Adama vzápětí očekávané pozvání. Yes! Alespoň v něčem jsem hádal správně!
"A co bys tak chtěl vidět?" rozhodl jsem se nechat ho vybrat. Přeci jen, on je tady na návštěvě, tak ať si řekne, co chce vidět. A já se aspoň zbavím nervů, že se mu místo, které vyberu já, nebude líbit.
"Prostě mě vezmi někam, kde to máš rád. Můžeme se jít někam projít, popovídat a tak..." Adamův návrh nenávrh mi sice totálně zboural plány, ale usoudil jsem, že si od a tak můžu lecos slibovat.
"Tak se sejdeme třeba u kašny v tom parku pod Eiffelovkou?" napadlo mě místo, kam jsem se takhle večer rád chodíval projít. Ve dne, kdy byla rozhledna otevřená, se tam přes nekonečné návaly turistů málem ani nedalo projít.
"To zní moc hezky," usmál se a ta největší nervozita ze mě hned opadla.
"Víš, kde to je, nebo..." zjišťoval jsem.
"Budu tam, spolehni se," ujistil mne se stále přetrvajícím úsměvem. Slušel mu. A ještě více se mi líbilo to, že jsem jsem to byl já, kdo mu ho na tváři vykouzlil.
"Beru tě za slovo. Tak v sedm," řekl jsem a cítil jsem, jak se mi i přes veškerou snahu to zakrýt také mně se přes celý obličej rozlévá happy výraz. Budu mít rande!