Démon

12. Další krok

Adam

S výběrem domu jsem šel najisto. Už jsem v něm totiž kdysi nějaký čas bydlel, tak sedmdesát let zpátky. Stejně jako Gabriel jsem i já dával přednost domům před byty. Poskytovaly mnohem větší soukromí. Starší, okázalé, mimo centrum města... Nechtěl jsem s ním mít už společného zhola nic, ale kromě očí jsme evidentně sdíleli minimálně i vkus na bydlení. Naše pokusy o společné bydlení však mnoho domů nepřežilo. A to jak v dobách, kdy nám to zrovna klapalo, i v těch, kdy nám to naopak neklapalo. Důvody asi nemusím dále rozebírat.

Narozdíl od Gabriela jsem však nikoho z cesty neodstraňoval. Normálně jsem si prohlížel nabídky realitek a náhodou jsem tam ten dům objevil. A dokonce jsem ho tentokrát i zaplatil. Peníze jsem měl a dejme tomu, že i vcelku legálně. Za života jsem byl přeci princ, člen královské rodiny. Když ve Francii nastala prudká změna poměrů, která vyvrcholila ohavnou popravou krále, včas se mi podařilo zachránit několik rodinných účtů, než mohly být vyrabovány těmi barbary. Občas mě celkem mrzí, že Francie již není královstvím, ale od mých dob se celý svět pohnul dopředu a republiku jsem z dnešního pohledu coby státní zřízení schvaloval. Jenže tehdy šlo o něco zcela jiného. Velká francouzská revoluce byla jen masakr obrovských rozměrů pod záštitkou ideologie, z kterého nic dobrého nevzešlo, dokonce ani pro ty, kteří ji sami iniciovali. Ale zpět k veselejšímu tématu- měl jsem peníze, astronomickou hromadu peněz, a když jsem se před bankami vydával za vzdáleného dědice, vlastně jsem přitom ani nelhal. Peníze jsem většinou nepoužíval prostě proto, že mě to nebavilo. Navíc jsem si byl vědom toho, že ani rodinné účty nejsou narozdíl od mých dnů na tomto světě nekonečné. Raději jsem si tedy peníze schovával pro speciální příležitosti.

Což nákup tohoto domu rozhodně byl. Nekupoval jsem ho ani tak kvůli sobě, ale především pro Tommyho. Paříž nebyla jen další zastávkou na jedné z mých cest. Chtěl jsem zůstat, usadit se, dokud tu se mnou bude on. A děsil jsem se dne, kdy tu se mnou už moci být nebude. Pokud se svého prokletí nezbavím, čemuž jsem nedával příliš velkou naději, je ten den naší nevyhnutelnou budoucností. Ale zatím to byla jen noční můra skrývající se v tom nejtemnějším koutě mé mysli. Snažil jsem se o tom moc nepřemýšlet a žít přítomností- ve které jsem si právě pořídil dům a pokoušel jsem se ho zařídit tak, aby se u mě Tommymu co nejvíce líbilo a měl tu vše, co tak lidé potřebují.

Tommyho motorka zaparkovaná u mě v garáži, Tommy zaparkovaný u mě na gauči, domeček právě prožíval svou první sdílenou kolaudaci. Vážně jsem si dal záležet, abych ho pro něj udělal co nejlépe obyvatelným, což se pro mě ukázalo být o dost komplikovanějším úkolem, než se na první pohled zdálo. Když jsem se nad plánováním začal do detailu zamýšlet, nestačil jsem se divit, v kolika věcech tápu. Dnes lidé žijí úplně jinak, než jsem si pamatoval. Jenže jak mám tomu všemu rozumnět, když sám jsem byl člověkem naposledy nějakých tři sta let zpátky? Dokonce jsem tak napůl vzdal svou touhu po velkém překvapení a v několika případech se raději konzultoval přímo s Tommym. Jeho první oficiální návštěva za plného provozu však přeci jen pár mušek odhalila. Ale nic tragického, naštěstí se jednalo jen o pár blbůstek, které mě prostě nenapadly.
"Nedáš si něco? Třeba kávu? Koupil jsem takové ty Dolce Gusto kapsle..." snažil jsem se být dobrým hostitelem.
"A máš na ně kávovar?" otázal se podezíravě. Jednoduchá otázka, ale díru v mých plánech zvládla odhalit dokonale.
"Sakra fix!" tlumeně jsem zaklel. Nevěděl jsem, co má Tommy rád, tak jsem sehnal pro jistotu asi pět druhů kávy. Jenže jsem si vůbec neuvědomil, že se zrovna k tomuto druhu musí koupit i přístroj.
"Já si říkal, že jsem v kuchyni žádný neviděl, profesionální deformace. Ale to je v pohodě, stejně mám z práce kávy až nad hlavu," zasmál se a mávl rukou, jako že se nic neděje.
"Ale možná jestli tu máš nějakou vodu nebo minerálku," požádal mě nakonec.
"Dej mi pět vteřin," řekl jsem mu, odhodlaný to své faux-pas s neexistujícím kávovarem vynahradit.