Démon

4. Oběť pro lásku

Tommy

Svou chybu jsem si uvědomil teprve v momentě, kdy mi těsně za zády prosvištělo auto, které mne jako zázrakem nesrazilo. Jenomže v dalším pruhu jsem už takové štěstí neměl. Stihl jsem zaslechnout jen pískání pneumatik, jak řidič na mě se řítícího vozidla prudce dupl na brzdu. To auto jsem viděl pouze jako šmouhu a upřímně řečeno- v té chvíli mi bylo jedno, co je to za typ, nebo kdo sedí za volantem. Podstatné bylo pouze jedno jediné. Byl jsem si jistý, že to nemůže stihnout zastavit. Nezmohl jsem se ani na to, abych dál utíkal, úplně jsem ztuhl strachem, jako srnka v záři reflektorů. Stihl jsem se jen instinktivně přikrčit a rukama si přikrýt hlavu.

Pevně jsem stiskl víčka a psychicky se připravoval na bolest, kterou ucítím při nárazu, když tu jsem v tom mě sevřela silná mužská náruč, která mne odstrčila stranou. V mžiku jsem otevřel oči, přestože jsem i bez toho nějak věděl, že je to on.
"Tommy..." Adam se usmíval, když říkal mé jméno. Vzhledem k situaci to bylo vážně idiotské, ale v první chvíli jsem se dokázal soustředit pouze na to, jak je nádhernej. Jenomže mi hned vzápětí došlo, že já jsem možná v bezpečí, ale to auto se teď řítilo na něj.
"Adame! Pozor!" vyjekl jsem zděšeně, ale bylo příliš pozdě. Auto Adama nabralo na kapotu a mrsklo s ním o takových pět metrů dál na silnici. Sledoval jsem tu podívanou jako v nějakém hororu. Vážně jsem si myslel, že je konec. Oba lidé, s kterými jsem tak nějak randil, se mi zabijí na silnici, v ten samý den, jen pár metrů od sebe. Bál jsem se, že to dneska dopadne strašně, ale tohle by mě nenapadlo ani v těch nejdivočejších snech. Jenže když jsem k Adamovi v panice doběhl, s neskutečnou úlevou jsem zjistil, že není mrtvý. Ale co bylo skutečně zvláštní- působil dojmem, že po té hrozivé srážce snad nemá ani škrábnutí.

Adam

Přiznávám, když jsem dopadl na asfalt a sice pocítil takovou bolest, že bych si přál být mrtvý, ale umírání samotné se jako obvykle jaksi nekonalo, byl jsem trochu zklamaný. Mohl jsem klidně uhnout také, zvládl bych zachránit nás oba. Jenomže já jsem se nechal srazit schválně.

Od té doby, co jsem Tommyho potkal znovu, jsem nemohl dostat z hlavy otázku, co to pro mě znamená. Za ta léta, kdy jsem cestoval po světě, jsem přečetl tolik knih, vyzkoušel tolik různých rituálů, ale nic mne nedokázalo mého prokletí zbavit. "To by se nad tebou nebesa musela smilovat," řekl mi tehdy Asmodeus. Řekl to pouze jako prázdnou frázi, nebo se v tom skrývala skutečná možnost záchrany? Neexistoval žádný návod, jak takového smilování dosáhnout. Jen vzletné rady jako kát se za své hříchy a modlit se za odpuštění. Co si také myslíte, že jsem posledních tři sta let dělal? Neexistoval den, kdy bych si na Tommyho nevzpomněl a kdy by mě vina za to, co jsem nevědomky udělal, nesžírala zaživa. Vlastně se nedalo úplně říct, že bych byl naživu, protože vše živé musí (narozdíl ode mne) také jednoho dne zemřít, ale asi chápete, jak to myslím.

Když jsem ho viděl stát uprostřed té silnice, napadlo mě, že tohle je možná ono. Třeba mám zemřít, abych Tommymu zachránil život. Život za život, odčiním to, co jsem tenkrát spáchal... V ten moment mi to znělo docela logicky. Jenže to nefungovalo. Válel jsem se po silnici a vzpamatovával se z pomalu odcházející bolesti, jak se má zranění postupně hojila.
"Adame! Proboha, hlavně vydrž! Támhle stojí sanitka..." přihnal se ke mně Tommy, kterému jsem svým skokem pod auto evidentně způsobil nějaké šílené trauma. Výborně Adame, tohle byl opravdu ten nejlepší nápad za poslední století! Možná dokonce dvěstěletí.
"Já vím, měl jsem uhnout. Promiň, andílku, jsem totální idiot..." otevřel jsem dosud bolestí pevně stisknutá víčka a pokoušel se ho nějak uklidnit. Ach... Můj plán, jak se dostat do nebe, sice nevyšel, ale stačilo se mi na něj jen podívat a připadalo mi, jako bych tam byl.