Démon

25. Výbuchy a pády

Adam

Čas jako by se skutečně zastavil. Alespoň mě tak těch pár vteřin tíživého ticha připadalo. Všichni tři navzájem jsme na sebe upírali pohledy, Gabriel vysílal k Tommymu vlny tak soustředěné nenávisti, že jsem ho takhle ještě neviděl. Měl jsem pocit, že se nesmíme ani pohnout, protože další posun v ději jednoznačně a nevyhnutelně směřoval k výbuchu. První se pohnul on. Respektive si založil jednu ruku v bok a zhluboka se nadechl, z čehož jsem usoudil, že se chystá promluvit. V obranném gestu jsem se postavil mezi něj a Tommyho. Ať mu první v ráně stojím já. Byl jsem odhodlaný přenést veškerý Gabrielův žárlivý vztek na sebe, případně ho i silou zadržet, dokud se odsud Tommy bezpečně nedostane. Ale on mou iniciativu stát se jeho osobním hromosvodem absolutně ignoroval a upíral svou pozornost výhradně na Tommyho.

"Dopověz to. Kdo podle tebe jsem?" vyzval ho nakonec poměrně klidně, přestože v jeho hlase bylo patrno dost potlačované agrese. Zdál se mi tak podivně napjatý. Samozřejmě jsem nečekal, že po přistihnutí mě s Tommym v náručí bude zářit jako sluníčko. Naopak, překvapovalo mě, jak se ovládá, myslel jsem si, že v tento okamžik budou už dávno létat věci vzduchem. Nerozumněl jsem tomu, ale dokonce mi přišlo, jako by byl hluboko ve skrytu duše nervózní. A to nebyla emoce, kterou bych u něj vídával často. Co však bylo ještě horší a nejprve jsem si toho nevšiml, protože jsem k němu stál zády- Tommyho prvotní úlek byla vážně jen chvilková záležitost. Rozhodně se nikam utíkat nechystal, spíš působil dojmem, že po svém sokovi v lásce brzy skočí a pokusí se mu zmasakrovat obličej přinejmenším stejně, jako na mě předvedl onen květináč od palmy. Správně nasraný Tommy měl něco do sebe, to nepopírám, ale proboha, tohle vážně není vhodná chvíle!
"Jsi jen velký podvodník a lhář..." pustil se Tommy s elánem do odpovídání a já si nad jeho počínáním imaginárně rval vlasy. Snažím se mu tu zachránit život! A on mi s tím teda vážně nepomáhá! Jenže pak Tommy náhle vyslovil to jméno, které, minimálně pro mě, bylo velikým šokem.
"Jsi jen velký podvodník a lhář... Asmodee."

"Asmo... O čem to mluvíš?" konsternovaně jsem se na Tommyho otočil. Říkal jsem, že to pro mě byl šok, a taky, že ano. Jenže se zdálo, že v tom jsem jediný. Tommy na něco narážel. Gabriel moc dobře věděl, o co jde. Pak jsem tu byl já a nechápal ani slovo. Připadal jsem si, jako kdyby na sebe házeli hlášky z nejnovější série Přátel, ale já zatím viděl jen pár epizod z té první.
"Je to on. Za Gabriela se od začátku jen vydává, ve skutečnosti je to Asmodeus," podotkl Tommy na vysvětlenou a znělo to jako poměrně hotová věc.
"Od koho a kdy jsi se to dozvěděl?" vyzvídal Gabriel podezřívavě a s pro něj neobvyklou naléhavostí v hlase. Většinu času vystupoval s rezervovaností, vždy byl o krok napřed, měl pod kontrolou každou situaci. Jenže Tommymu se povedlo ho přinejmenším pořádně vykolejit.
"Okolnosti si, s dovolením, nechám pro sebe," prohlásil můj andílek odmítavě.
"Jistěže..." odfrkl si Gabriel nespokojeně, ale rozhodně to neznamenalo, že se vzdává. Spíše to vypadalo, že mu vůbec nedělá problém z Tommyho tu odpověď dostat násilně, jen zvažuje tu nejvhodnější mučící strategii.

"Je mi líto, drahý..." uvolil se Gabriel konečně zareagovat na mé asi pomilionté omílané "Cože?!" Zvedl ruku do vzduchu a skřivil prsty tak, že to vypadalo, jako by v nich držel jakýsi neviditelný předmět. Než jsem si stihl začít domýšlet, co by to mohlo být, ta věc se v jeho ruce znenadání zhmotnila. Byla to elegantní hůlka z černého dřeva, zakončená kulatou stříbrnou rukojetí. Okamžitě jsem ji poznal, přestože od té doby uplynula celá věčnost. Ta noc mě nikdy nepřestane pronásledovat. Bolest, která následovala, je nemožné zapomenout. Aniž bych si vědomě uvědomil, že to dělám, druhou rukou jsem pevně sevřel téměř neviditelnou jizvu na své dlani. Jizvu, jež mi zbyla poté, co má dlaň byla rozříznuta stříbrnou dýkou s oboustranným ostřím a kulatou rukojetí. Dýkou, kterážto po zašroubování mohla sloužit také jako rukojeť hůlky. Asmodeovy hůlky.