Démon

5. Neohlášená návštěva

Adam

Zamířil zpět k domu, kde jsem Gabriela našel naposledy. Nyní jsem však neváhal, ani se nezdržoval lidskými zdvořilostmi. Když jsem stanul přede vchodem, zvysoka jsem se vykašlal na to, že bych třeba zkoušel kliku. Soustředil jsem energii, která ze mě vzteky div nesršela na všechny strany, a když se s rozpažením mých rukou zároveň rozletěly i dveře, mělo to efekt výbuchu. Obě křídla tou silou, co na ně najednou začala působit, vyletěla z pantů a s třískotem popadala vedle prázdného rámu. Překročil jsem trosky a vešel dovnitř. Vlastně jsem příliš nevěřil tomu, že by se zde Gabriel ještě zdržoval. Musel přeci vědět, že si pro něj přijdu. Ale prostě jsem měl potřebu sem vtrhnout a srovnat toto prokleté místo se zemí. O to více mne potěšilo, když jsem vešel do oné obývákové haly a objevil ho zde s jednou z jeho knih. Tradičně nezúčastněný. Místnost stále nesla následky našeho nedávného dostaveníčka- vše v dohledu bylo rozflákané napadrť. Gabriel se asi proto uvelebil na jediném místě, které naše řádění ještě v rámci možností přežilo. Přes rozložitý lustr jsme se sice přehnali jako tornádo, což úspěšně zlikvidovalo většinu ozdobného skla, o žárovkách nemluvě, ale jeho hlavní konstrukce zůstala neporušená. A právě na ní se Gabriel rozvaloval s knížkou a tvářil se, jakoby se nechumelilo.

Já jsem jeho ledový klid ovšem ani v nejmenším nesdílel. Nic jsem neřekl, prostě jsem pohledem vyhledal masivní ocelový řetěz, na kterém lustr visel, a nechal ho prasknout. Zatímco se i s Gabrielem poroučel k zemi, opsal jsem druhou rukou kruh a stáhl si k sobě co nejvíce střepů, třísek a celkově ostrých předmětů, kterých se po zemi neválelo zrovna málo. A na svůj povel je všechny vyslal na Gabriela. Zasáhl jsem ho ještě v letu, takže se za ublíženého jekotu zřítil k zemi. Při srážce se zemí se mu některé z úlomků zapíchly ještě hlouběji do masa a vytrysklá temná krev poskvrnila i knihu, která mu během pádu vyletěla z ruky a dopadla vedle něj. Její stránky se začaly v okamžení se syčením rozpouštět. Natáhl se po ní ve snaze ji zachránit, ale střet jeho dlaně celé rozpíchané střepy se stránkami pouze celý proces rozkladu urychlil.

Gabriel byl na své knihy obzvlášť zatížený. Měl jich nepřeberné množství a velmi úzkostlivě si je chránil. V místě, kde právě sídlil, měla knihovna vždy vyhrazený svůj speciální prostor, který byl přísně zapovězen našim milostným hrátkám, což byl v podstatě jen jiný název pro nezřízenou destrukci okolí. Nikdy jsem neměl tu příležitost vidět úplně celou jeho sbírku, ale věděl jsem, že se v ní ukrývají opravdické skvosty staré jako lidstvo samo, či mnohem starší texty o nás, démonech a našem posláním na Zemi. Pocházely z Edomu a byly sepsány samotnými princi pekla předtím, než kdysi vypustili své děti na tento svět.

Ani jsem se tedy nedivil, že nenávratné zničení jednoho z jeho pokladů mého příležitostného milence rozzuřilo doběla. Znovu zaječel, jenže tentokrát vzteky. Silou toho výkřiku se z jeho těla uvolnily všechny zabodlé střepiny a prudce se rozletěly po místnosti, největší salva pak zpět na mě. Snažil jsem se jich co nejvíce odrazit, ale přesto jsem cítil, jak mi některé z nich zanechaly na obličeji i jinde po těle různě hluboké škrábance.
"Ten rukopis byl starší než ty! Měl bys mít respekt!" zavrčel a jeho kočičí oči zlověstně zaplály. S námahou se zvedal na nohy. Ale už teď jsem mohl sledovat, jak se jeho tělo, ještě před pár vteřinami připomínající jehelníček, téměř okamžitě uzdravuje.
"Ty jsi to celou dobu věděl! Moc dobře jsi věděl, s kým jdu na rande!" zasyčel jsem na něj zpátky a pokusil se mu shodit na hlavu těžkou mramorovou bustu příhodně stojící o patro výš.
"No páni, tak náhle je z té údajně nevinné schůzky rande!" rozhodil Gabriel teatrálně rukama, přičemž busta změnila směr a místo toho, aby na něj spadla, proletěla oknem.