Démon

3. Rande s mrtvou

Adam

"Adame! Přišel jsi mne navštívit? Jak milé..." uslyšel jsem ode dveří až příliš dobře známý Gabrielův hlas.
"Jak vidíš..." pronesl jsem klidně a vydal se mu vstříc. Dával jsem si načas, stálo mě to hodně sebeovládání, mrtvá dívka v jeho posteli mi srazila náladu na bod mrazu, ale ze svých zkušeností jsem věděl, že výčitkami nic nevyřeším. On už jiný nebude. Pokud spolu máme nějak vycházet, musím nad tím zavřít oči, stejně jako on nad tím, jaká jsem na démona nesnesitelná cíťa.
"Neber si to osobně. Kdybych věděl, že přijdeš, uklidil bych," pronesl ledabyle.
"Uklízení si užiješ potom, co spolu skončíme. Máš tu něco, co bychom neměli zničit?" věnoval jsem krátké rozhlédnutí vybavení bytu.
"Znáš to, nesahej mi na knihy. Ale jinak jen do toho, já to přežiju," odpověděl mi a hravě se kousl do rtu. Byla to jasná provokace. Na nic jsem nečekal a přisál se svými rty jedněm z mála, která polibek ode mě dokázal nezabít. Jakmile jsem zavřel oči, nedokázal jsem se ubránit myšlence na Tommyho. Kéž bych teď mohl svírat v náručí jeho. Milovat se jako člověk bylo jiné. Hezčí, romantičtější... Ale já už dávno člověk nejsem. A sem jsem si přišel vybít frustraci, ne dělat hezké věci.

Stále držíc Gabriela v železném sevření jsem vyrazil vpřed a nezdržoval jsem se s ničím, co by mě omezovalo v rozletu. Doslova. Prorazili jsme zábradlí z tmavě nalakovaného dřeva jakoby nic a pokračovali volným pádem do haly, vlastně takového obrovského obývacího pokoje pod námi. Přistání jsem si nijak extra nevyměřoval, ono bylo konec konců úplně jedno, kde náš patro vysoký pád zakončíme. Prostě jsem to nechtěl dělat v ložnici, ve které leží mrtvola. A i kdyby tam už nebyla, po tom co jsem viděl, se mi ta postel pro milostné hrátky nadobro zprotivila. Náš dopad na parkety proběhl s takovou razancí, že v nich vytvořil prohlubeň. Prostě jsem Gabriela, kterého jsem srazil napřed, doslova zarazil do podlahy. Ale to bylo v pořádku, poněkud hrubší zacházení nebylo při našem sexu ničím neobvyklým. Jednou rukou mne pevně chytl za zátylek a přinutil mne tak, ať se k němu skloním a znovu ho políbím. Stále vleže mi obtočil nohy kolem pasu, natiskl se na mě, jak těsně to jen šlo, vlastně mě na sebe úplně povalil. Nezavřel ale oči, jak se během líbání běžně dělává, ani já jsem to tentokrát neudělal. Mohl jsem tak sledovat, jak se z jeho očí vytrácí modrá a nahrazuje ji jejich pravá, zvířecí podoba. S každým dalším okamžikem jsem cítil, jak nad sebou ztrácím kontrolu a děje se mi to samé. Možná jsem se lecčem choval stále jako člověk, ale jako každý démon jsem mám v sobě dřímající bestii. A právě nastala chvíle ji probrat.

"Takhle se mi líbíš..." vzdychl mi Gabriel do rtů. A pak ze sebe shodil takovou silou, že jsem proletěl skleněnou vitrínou, ve které byly vystaveny všemožné historické dekorace, a zastavil jsem se až zády o protější zeď. Všude kolem mě létalo sklo a mám pocit, že i střepy z nějaké staré orientální keramiky. Jakmile jsem znovu získal balanc, Gabriel se po mně vrhnul a znovu mne narazil na zeď. Odplata za tu podlahu, řekl bych. Jestli má být tohle teprve předehra, začínal jsem mít o další osud domu vážné obavy.
"A tobě se to taky líbí, proč si to konečně nepřiznáš?!" zasyčel a trhnutím ze mě serval kabát, co jsem měl na sobě. Vážně v ten okamžik připomínal uraženou prskající kočku.
"Pokaždé se za mnou znovu a znovu vracíš. Protože ty víš, že my dva jsme ve skutečnosti stejní! Pouze se mnou můžeš být sám sebou," mluvil na mě a zároveň jsem cítil, jak se mi jeho ostré nehty zarývají do zad. Má černá košile byla v tu ránu na cáry a i pod ní zůstávaly zarudlé šrámy. Bolelo to, pálilo, ale mě to akorát tak ještě víc rajcovalo. Nedělal jsem si s tím starosti, i kdyby mi ve víru vášně rozškrábal celá záda (s čímž jsem měl své zkušenosti), zahojí se mi to nanejvýše do několika minut.
"Jsem víc než jen tohle! Proto s tebou nikdy nedokážu zůstat!" popadl jsem ho kolem pasu, zvedl ze země a mrsknul s ním do konferenčního stolku, který sice ublíženě zapraskal, ale dopad postupně obou našich těl kupodivu ustál. Vyškrábal jsem se nad Gabriela a začal z něj bez milosti trhat oblečení, stejně jako on předtím ze mě.
"Ty si vážně myslíš, že jsi kvůli tomu svému patetickému hraní si na člověka něco víc?" vztekle se snažil vykroutit z mého sevření, ale držel jsem ho pevně za zápěstí. Sklonil jsem se k němu a jal se svým jazykem hladově plenit jeho ústa, jenže on využil mé nepozornosti a toho, že jsem mu nechal relativně volné nohy. Kopl do nohy stolku pod námi, která pod tíhou nárazu samozřejmě praskla a i s deskou jsme se poroučeli k zemi. V okamžiku překvapení jsem povolil sevření, čehož Gabriel samozřejmě využil a když jsem se já ještě válel na zemi, on dávno byl ten tam.