Démon

7. Vlastní hrob viděti

Ahoj všem, dnešní kapitola je na světě a budu ráda za vaše reakce.

Vám, co jste se mi minule přihlásili, posílám zprávu podle toho, jestli na vás mám wattpad nebo i fb. Dáme si takovou giveaway u socek, prostě bych vám každé ráda poslala takové malé překvapení (prosím vás, nemějte velká... pro jistotu žádná očekávání, je to jen taková kravinka) a potřebuju se s vámi ještě na něčem domluvit. :'D

●●●

Tommy

Zíral jsem na Adamův... na náš společný portrét neschopen se hnout z místa. Já nejsem na pohádkovém zámku, ale v nějaké noční můře! Tohle přece nemůže být pravda... Snažil jsem se najít jakékoliv znamení, které by naznačovalo, že na obrazu je místo mě zachycen někdo jiný, ale výtvarné provedení bylo doopravdy výstižné. Jen v jednom ohledu jsem se nepoznával. S Adamem po boku jako bych celý zářil štěstím. Musel jsem... ten kluk, který vypadá přesně jako já, ho musel opravdu milovat. Vlastně jsem v tu chvíli, kdy jsem si to uvědomil, pocítil závist. Ano, chodil jsem s Helenou, ale myslím, že s ní to nebylo takové... Vlastně ani nevím, jaký je to pocit. Ale přál bych si to také zažít. Čím déle jsem se na obraz díval, tím silněji jsem cítil, jak se mé myšlenky propadají kamsi, kde nad nimi nemám vůbec žádnou kontrolu. Ten pocit jsem znal v poslední době až příliš dobře- zase to na mě šlo. A pak se mi obraz ztratil ve tmě.

Tma ale netrvala dlouho. Připomínalo mi to spíše takové bliknutí, jako těch pár okamžiků mezi tím, co zmáčknete vypínač a rozsvítí se žárovka.

Byl jsem někde venku. Po chvíli jsem v tom poznal zahradu Chenonceau. Na svém rameni jsem ucítil dotek.
"Nevrť se tolik, drahý. Nebo se Francoisovi nepovedeš," upozornil mě tiše Adam, stojící vedle mě. Teprve teď jsem si uvědomil přítomnost umělce s malířským stojanem, na kterého jsme se oba dívali. Tušil jsem, že je to jeden z Adamových známých z Paříže, ale nedokázal jsem se na něj soustředit. Zaměstnávalo mě cosi jiného, to, co oko nevidí. Narozdíl od snu s vínem jsem v tento moment již nepochyboval. Všem překážkám a konvencím navzdory jsme s Adamem tvořili pár. A můj život s ním byl krásnější, než jsem se kdy předtím odvažoval byť jen doufat. Poprvé jsem mohl být skutečně sám sebou, měl jsem opravdové přátele, domov a především pak milovaného muže, který mi teprve ukázal, co to znamená doopravdy žít, ne přežívat s tím, že pouze plníte přání druhých.

"Ale lásko, já se už nemohu dočkat, až nás uvidím!" namítl jsem rovněž tiše. Před přáteli jsme sice nic neskrývali, ale nechtěl jsem našeho malíře deptat svými manýry, že se ho budu každých pět minut ptát, kdy bude obraz hotový. Otravování jsem si šetřil pro svého Adama, který to zatím statečně snášel. Někdy jsem si říkal, že by si zasloužil čestný řád za to, že to se mnou vydrží. Ale v hloubi mé duše sídlila jistota, že on by mě nikdy neopustil, vždycky tu pro mě bude, stejně jako já pro něj. Ať se stane cokoliv. A právě toto vědomí bylo na tom všem snad úplně nejhezčí.
"Také se nemohu dočkat konce. Víš, jak je pro mě těžké stát ti tak blízko, dívat se na tebe a nesmět tě políbit?" zašeptal tónem, ve kterém nechyběla dychtivost. Dosud pózoval perfektně nehybně, ale nyní se nedokázal ubránit před tím, aby mi rukou spočívající na mém rameni nevěnoval něžné pohlazení. Můj zájem o obraz velmi rychle vyprchal. Obdivoval hotové dílo můžeme až poté, co si spolu užijeme chvilku soukromí za dveřmi naší ložnice. Teď mi teprve čas strávený pózováním bude připadat nekonečný...