Démon

20. Nový hráč

Tommy

Mé sebeovládání pod nátlakem démoního okouzlení nadobro povolilo a náhle jsem neměl kontrolu naprosto nad ničím. Mé vlastní názory a myšlenky byly zcela upozaděny, mohl jsem jedině slepě vykonává její vůli. Z pohovky mě za řetízek, který jí sloužil jako takový provizorní škrtící obojek, dovedla k posteli, na kterou mě zády napřed strčila a sama si vylezla na mě. Náváděla mne, abych se jí dotýkal tak, jak ona chtěla. Nedokázal jsem se proti tomu bránit, vlastně jsem byl psychicky tak mimo, že jsem si vůbec neuvědomoval, co se to se mnou děje. Měl jsem zrovna nacpaný její dekolt v obličeji, když mi oznámila, že si chce prohlédnout, co na mně Adam tak vidí.

S nějakým svlékáním se nepárala, jednoduše mi tričko rozsápala svými pařáty přímo na těle. Nedalo se říct, že by si brala nějaké ohledy, nejspíš mě během té akce také trochu poškrábala, nevím, nebyl jsem ve stavu, kdy bych bolest vnímal jako něco negativního.
"Ale, ale, copak to tam máš?" zajímala se. Všimla si mého tetování.
"Tak teď je mi to úplně jasné. Adam tě musel vážně zbožňovat, víš to? On je tím posedlý. Nebesa, odpuštění, bla bla bla..." prohlížela si má křídla se zjevným nesouhlasem. Ani zmínka Adamova jména se mnou nedokázala pohnout. Věděl jsem, o kom mluví, ale byl to pro mě člověk stejný, jako každý jiný. Jako bych podruhé na naši lásku zapomněl. V té chvíli jsem jednoduše nedokázal toužit po nikom jiném, než byla ona. Udělal bych pro ni cokoliv. Kdyby řekla, že se jí mé tetování nelíbí, nechal bych si ho okamžitě celé odstranit. Pamatoval jsem si, že polibek démona zabíjí, ale kdyby mi to dovolila, zemřel bych pro jeden jediný polibek vděčně a rád.

"A kdo ti udělal tohle?" všimla si vzápětí defektu, který ani rozsáhlá kresba na mých zádech nedokázala zcela překrýt. Cítil jsem, že mi dává pokyn, že chce slyšet mé vyjádření. Pod vlivem jejího okouzlení jsem byl nucen odpovídat zcela upřímně, nedokázal bych zalhat, ani kdybych chtěl. Proto mě překvapilo, když z mých úst vyšlo: "Nemůžu si vzpomenout, Madam." Proč jsem řekl tohle? Vždyť já přece vím, že to na mých zádech nejsou opravdové jizvy, měl jsem to odmalička, jsou to jen mateřská znaménka... Nebo jsem si to alespoň vždycky myslel.
"Vážně? Tak to bych ti to mohla trochu připomenout..." pronesla sadisticky, na chvíli mě opustila a zamířila si to ke skříni. Otevřela příslušný šuplík a vytáhla z něj bič spletený z lesklé načerno nabarvené kůže. Dosud jsem si Sukubinými hrátkami procházel v blažené nevědomosti, ale stačilo ten předmět jen zahlédnout a přepadla mě panika. Stále jsem se navrch nemohl pohnout, nebo protestovat, ale uvnitř jsem myslel, že se zblázním. Nikdy jsem nebyl fanoušek erotických výprasků, všechno kolem mě tak nějak děsilo, ale k speciálně bičům jsem měl ten největší odpor. Nesnášel jsem je, vadilo se mi i dívat, jak tu věc někdo používá na zvířata. Vždycky jsem ten strach považoval za iracionální, jenže následné spadnutí do flashbacku mi mělo ukázat, že všemu bylo trochu jinak.

Toto vzpomínání bylo celé takové zmatené. Jako by se můj mozek, nedokázal rozhodnout, jakou vzpomínku mi chce ukázat jako první. Ale časem to celé dohromady začalo dávat smysl.

Bylo mi dvanáct. Za otcem přijel na návštěvu jeho starý přítel. Poznali se během otcovy služby u královského dvora a od té doby se neviděli léta. Bylo to zvláštní, náhle mít rodinu. Pocit, který byl mému současnému životu cizí. Myslíte si, že jednalo o nepoznané štěstí?

Nóbl návštěvy mě k smrti nudily. Otcovu masku úslužné přetvářky jsem měl přečtenou tak dokonale, že mě již zcela přestala udivovat. Otcův "přítel" si ze své služby po boku krále totiž odnesl vyšší postavení než on. O to jediné tady šlo. Všechno to bratříčkování, vzpomínání na staré dobré časy, prohlášení, že se určitě musí začít vídat častěji, vycházelo jen a pouze ze záměru sehnat si konexe na vyšších místech.
"Dělám to pro nás všechny, pro tebe, Thomasi. Až po mně jednoho dne převezmeš panství, o mnoho ti ulehčí situaci, když bude mít naše rodina dobré jméno. Prestiž je zárukou úspěchu," říkával mi pokaždé. A můj názor ho nikdy nezajímal. Ode dne, kdy jsem se narodil, jsem měl svůj život přesně nalinkovaný. Budu vzorným synem, na kterého můj otec bude moci být po právu pyšný. Až dospěji do vhodného věku, stejně jako on absolvuji službu u dvora, kde seženu pro naši rodinu vhodné kontakty a známosti. Rok mé služby skončí, já se vrátím domů, ožením se, samozřejmě za dámu s výhodným postavením a stejně výhodným věnem, splodím s ní potomky, především pak syna, aby nevymřela následnická linie rodu de Rattlife. A jednoho dne po otci převezmu starost o naše rodinné panství, pohřbím všechny své sny a ideály, skončím až do smrti zahrabaný tady, ženatý s nějakou rozmazlenou fiflenou a mým největším posláním bude strkat všem lépe postaveným hlavu do zadku, abych svého syna jednoho dne mohl odsoudit ke stejně prázdnému životu, který čeká na mě.