Démon

30. Sbohem

Zdravím vás všechny z US. Tady je sice striktně vzato ještě pořád sobota, ale po hoďce chillu v autobuse na cestě zpět do NY z dnešní zajížďky do Washingtonu D.C. a s vidinou třech dalších před sebou, jsem si řekla, že ničemu neublížím, když kapitolu vydám trochu předčasně (a aspoň budu mít čas si ji po sobě naposledy přečíst).  Takže tady vám posílám závěrečný dvoudíl. Příští neděli se ale ještě můžete těšit na epilog a závěr s malým oznámením. :)

●●●

Magnus

Nepočítal jsem s tím, že by pád do plamenů byl pro Asmodea smrtelný. Sám je proti mně s gustem používal, a i já jsem to v rámci možností přežil. Ale pochyboval jsem, zda je Asmodea jako takového vůbec možné nějakým způsobem definitivně zničit. Byl jedním z otců-zakladatelů, doslovným zosobněním pekla. Dobro a zlo jsou entity, které spolu budou vždy svádět boj, ale ani jedna z nich nedokáže tu druhou porazit. Jsou propojené, beze zla by neexistovalo žádného dobra, stejně jako bez dobra zla. Je v tom balanc, stejně jako v jing a jang. Vždy tu bude nebe se svými anděly, peklo se svými démony a lidský svět bude stát přesně na půli cesty mezi nimi.

Očekávání se brzy naplnilo. Asmodeova síla přetlačila tu mou a plameny uhasly. Nebyl mrtvý, jen velice oslabený. Notnou chvíli zůstal ležet na místě, potřeboval čas na zotavenou. Nic dalšího jsem vůči němu nepodnikal, protože sám jsem na tom nebyl jinak. Byl zázrak, že jsem ho do těch plamenů byl vůbec schopný postrčit. Následků jsem si ze souboje s předem jasným vítězem odnesl nespočet. Mimo jiné na několikrát přelámané ruce, čímž si můj otec chtěl pojistit, že mi tak znemožní kouzlit. No, z objektivního hlediska svou práci tentokrát poněkud odbyl. Na můj vkus byl však důkladný až až. Přemožen agonií jsem znovu upadl na zem a nechal své tělo pokrýt růžovými jiskrami přinášejícími pomalou úlevu. Je zvláštní o tom takhle uvažovat, ale na začátku jsem při svém neslavném návratu do Edomu cosi postrádal. Na tomto místě čas nehrál roli, mohla uplynout celá století, ale všechno kolem bylo přesně takové, jaké jsem si to pamatoval. Otcův palác dominující všemu. Rozlehlé pláně, které jsem měl prochozené křížem krážem. Divoké kočky, s kterými jsme se snažil přátelit, abych se v zajetí citově chladného otce necítil tak sám. Byla to však dost bezohledná přátelství, nespočetněkrát jsem si z našich her odnesl hrozivé škrábance či kousance. A v tom to právě bylo. Všichni a všechno tady mne ustavičně zraňovali. Byl jsem na hrubé zacházení tak zvyklý, že jsem si po odchodu do lidského světa musel dokonce zvykat na to, že potácení se na hranici mezi životem a smrtí není ani zdaleka normální součástí každodenního života. Rozhodně jsem se ve svém zbídačeném stavu nijak nevyžíval. Ale dodal mému návratu tu poslední, chybějící část. Teprve teď to byl domov, jaký jsem vídával ve svých vzpomínkách a nočních můrách. Mládí strávené s Asmodeem by nějakým způsobem duševně poznamenalo snad každého. Pro mě to byl komplikovaný vztah k bolesti. Dospěl jsem do stádia, kdy jsem se jí snažil záměrně nevyhledávat, leč stále pro mě představovala jakousi starou známou. Výrazně zvýšený práh tolerance bolesti, ke kterému mne sám vycvičil, s největší pravděpodobností skýtal příčinu, proč jsem na něj dokázal úspěšně zaútočit i ve chvíli, kdy by běžný člověk nezvládl svými končetinami ani pohnout.
"Vrací se ti jen to, cos mě naučil. Doufám, že jsi na mě pyšný, tati..." utrousil jsem se zadostiučením jen tak sám pro sebe.