Démon

29. Konec

Adam

Pravda o mém soukromém divadelním představení pro jediného diváka spolu se signálem vyplula na povrch a podle očekávání Asmodeus nebyl zrovna potěšen. Od samého počátku našeho komplikovaného vztahu jsme měli pevně rozdělené úlohy. On byl ten, který mě klamal, a já se pokaždé nechal oklamat. Nyní se mi však podařilo alespoň pro krátkou chvíli role obrátit, což ho dle očekávání rozběsnilo k nepříčetnosti. Netuším, jak dlouho mu to trvalo, v průběhu jsem ztratil povědomí o čase, ale evidentně se rozhodl vzdát hold mým hereckým schopnostem tím, že mi postupně přeláme všechny kosti v těle, hezky jednu po druhé. A můžu vám odpřísáhnout, že byl ve svém díle opravdu důkladný. Začal hezky s menšími zraněními a následně to stupňoval, ty nejhorší zásahy, které částečně knockautovaly mé vědomí, nechal hezky na konec, abych si i tu samotnou cestu ke zlatému hřebu pokud možno co nejvíce užil.

"Nemysli si, že to dělám poprvé. Nejsi zdaleka prvním z mých výtvorů, kdo nad sebou potřebuje pevnou ruku, aby pochopil, kde je jeho místo," promlouval ke mně zeshora, zatímco jsem mu ležel u nohou jako polámaná loutka, které někdo přestřihl provázky.
"Je osvěžující zase si jednou připomenout staré časy. Zvláštní, sice nejsem tvůj opravdový otec, ale přesto jste si s Magnusem vážně podobní. Když se pode mnou kroutíš a zoufale naříkáš bolestí, jako bych ho v tom slyšel..." promlouval ke mně. Cítil jsem, jak se něčím dotkl mé tváře, myslím, že to byla jeho hůlka. Z úst se mi vydral další sten a zpod pevně zavřených víček další proud slz. Nebylo to tak, že by mě tou hůlkou uhodil. Ani nemusel. Mé tělo bylo tak rozbité, že mi zničující bolest působil jakýkoliv jeho dotek. I lehoučké pohlazení prachovým peříčkem by mi stačilo ke stavu agónie.
"V tomto směru jsem tě téměř trestuhodně opomíjel. Ale neměj strach, na všechno je čas. Počkáme, až se tvé tělo vyléčí, a můžeme si tu zábavu pro velký úspěch zopakovat, co myslíš? Nebo to můžeme ukončit. Adame, ty víš, co po tobě chci! Tak mi to prostě dej!" sklonil se ke mně, když se mnou hovořil.
"Já naprosto přesně chápu, co po mně chceš. Ale ty asi ne..." mluvilo se mi jen ztěží. V puse jsem cítil chuť krve a každý, i ten sebemenší pohyb, jakým bylo třeba prosté dýchání, mne bolel i na místech, která jsem dosud nevěděl, že na svém těle mám. Ale protože Asmodeus s procesem destrukce na chvíli ustal, mohl zvolna začít proces uzdravování. Ovšem v dlouhodobém časovém horizontu jsem to považoval za spíše sisyfovskou práci.
"Po tom všem, čím jsme si spolu prošli... Strávili jsme spolu několik staletí. Sám musíš vidět, že cesta, kterou sis zvolil, vede jenom do slepé uličky. Můžeš mě mučit klidně do skonání věků, ale pravou lásku ode mě přesto nedostaneš. Nechci a jednoduše ti ji ani dát nemohu, pokud to tak upřímně necítím. A to co děláš... S každým dalším činem dosahuješ pouze toho, že mezi námi všechno víc a víc ničíš!" pokoušel jsem se vysvětlit povahu svých citů té absolutně bezcitné stvůře. Největším paradoxem v našem vztahu bylo, že já jsem se Gabriela opravdu snažil milovat téměř po celou tu dobu, co jsme spolu byli. Kdysi jsem k němu dokonce nějakou formu lásky možná i skutečně cítil. Ale on se pokaždé bezpečně postaral o to, aby mé zvolna tvořící se city k sobě zadupal do země. A tím, že mi sáhl na Tommyho, si u mě zabouchl dveře už definitivně. Nemluvě o všech těch dalších příšerných věcech, které na něj později vyplavaly zároveň s jeho skrývanou pravou identitou.

"Co dalšího by sis představoval, že bych pro tebe měl ještě navíc dělat?!" přerušil mne v řeči a k mému neskonalému údivu zněl mým nařčením nadmíru dotčeně.
"Ty pro mě?" zopakoval jsem nevěřícně, protože jsem si, co mi paměť stačila, nedokázal vybavit jedinou jedinou dobrou věc, kterou by pro mě on kdy udělal.
"Samozřejmě! Pořád jenom fňukáš, jak ti ubližuji. Ale rozhlédni se kolem a sebe a pak si vzpomeň na to, jaké to se mnou bylo předtím, než se mezi nás začal znovu plést ten tvůj otravný kluk. Nyní, když už víš, kdo jsem a co dokážu, pořád si myslíš, že jsem na tebe byl kdovíjak zlý? Naopak! Uvědomuješ si, s jakou benevolencí jsem k tobě celou tu dobu přistupoval? Ještě nikdo na světě ani v podsvětí si ke mně nemohl dovolit to, co jsem dovoloval tobě! V porovnání s Magnusem jsem tě vysloveně rozmazloval! Nevzal jsem tě sem do Edomu, nechal jsem tě žít v prostředí, kde jsi byl zvyklý. Měl jsi téměř svobodu, směl jsi ode mě dokonce i na čas odejít, když jsi to tak chtěl," vyčítal mi a mě nezbývalo, než s tím největším odporem mlčky uznat, že na jeho slovech skutečně je něco k zamyšlení. Já jsem ten poslední, kdo by Asmodeovi chtěl dělat ďáblova advokáta, ale střetnutí s jeho pohledem na věc, mne přinutilo dívat se na náš ve všech ohledech příšerný vztah trochu jinak. Dříve jsem byl přesvědčený, že jsem chycený ve spárech zvráceného šílence, který se ke mně chová nejhůře, jak umí. Jenomže, jak mě Asmodeus v předcházejících minutách s gustem přesvědčil, ve skutečnosti jsem byl chycený ve spárech zvráceného šílence, jehož chování ke mně dosud bylo pravděpodobně to nejlepší, kterého byl vůbec schopen. Pořád si myslím, že to s ním bylo příšerné. Ale mohl jsem to s ním mít ještě mnohem, mnohem horší. Je snad to, že mě týral méně, než by mohl, jakýmsi jeho způsobem, kterým mi vyjadřoval náklonnost? Po pravdě řečeno, moc jsem nevěděl, jak si mám jeho verzi událostí vlastně vyložit.