Démon

13. Otevřený konec

Adam

I já jsem měl svou knihovnu. Myslím, že je rádi shromažďovali snad všichni démoni. V knihách se ukrývala moudrost, historie, kultura... Zanechávaly v sobě otisk doby, z které pocházely. A všechny vzpomínky na to, co bylo, mají mnohem větší hodnotu, pokud žijete navždy. Nemluvě o tom, že dobrá kniha dokáže čtenáře přenést do světa fantazie, rozesmát, rozplakat... To poslední se ale týkalo především mne, démona s lidským srdcem. Jiného pekelného zplozence by pohnutý osud postav nějakého románu dojmul asi těžko. Když se to tak vezme, zapřičiňovat špatné konce je jejich posláním. Pro ně by to byl paradoxně happy end. Asi jsem měl ze všech démonů na světě tu největší sbírku komedií, beletrie a tak celkově knížek o lásce.

Ano, někdy jsem četl i červenou knihovnu. Šlo mi o ty, kde se děj odehrával v historických kulisách, které mi připomínaly dobu, ve které jsme kdysi žili s Tommym. Dnes je randění (o nestandardní sexualitě už vůbec nemluvě) mnohem jednodušší. Většinou to je jedině pro dobro věci, ale někdy se mi po všem tom nadbíhání a milostném dobývání přeci jen zastesklo. Tehdejší romantika jednoduše měla něco do sebe. Kdysi se mi jednou nějakým způsobem podařilo podobně laděný titul podstrčit ke čtení Gabrielovi. A zrovna to bylo jedno z těch připitomělejších děl, myslím, že název Svatba s hříšným princem mluví za vše. Dostal se sotva za první kapitolu, pak mu ruply nervy, navzdory svému přesvědčení tu knížku ještě v ruce zapálil a zbytek mých slaďáků, bez milosti vyhodil z baráku oknem. Pokud jde o mě, tak já jsem letěl stejnou cestou na ulici hned za nimi. Mne časem (pár let to trvalo) na milost vzal, ale další knížky, ve kterých se vyskytovali hříšní a vdavkůchtiví princové jsem se k němu stěhovat pro jistotu již neodvážil. Jo, to byly časy.

Ohledně ničení něčích knih jsem však také ani náhodou neměl čisté svědomí. Požár vzniklý během našeho posledního rozchodu spálil na troud celý dům, v kterém Gabriel přebýval, jeho zdejší knihovnu nevyjímaje. Nikdy neměl všechny své knihy na jednom místě, ale přesto jich popelem muselo lehnout spoustu. Nebyl jsem tam celou dobu, existovala možnost, že je nějak zachránil, odnesl s sebou, ať už se ztratil kamkoliv. Jenomže tuto teorii trochu vyvracel nález, který jsem uskutečnil, když jsem se ještě před svým dobrovolným exilem na Chenonceau, naposledy vrátil na místo činu. Šel jsem to tam jen zkontrolovat, jeden nikdy neví. Z kdysi přepychového domu zbyla v podstatě jen ohořelá kostra. Řekli byste, že není možné, aby uvnitř přežilo cokoliv, natož kniha. Jenže na světě se vyskytovalo také pár knih, kterým žádný žár nemohl ublížit. Pocházely totiž ze stejného místa jako oheň samotný, z pekla, sepsané samotnými jeho vládci. Nebylo jich mnoho, ale jeden pro mě nový přírůstek právě tehdy nalezl své nečestné místo v mé knihovně.

A samozřejmě, ostatně jako cokoliv jiného, co mělo potenciál ho nějak ohrozit, ona kniha v okamžení přitáhla Tommyho pozornost. Než jsem si vůbec stihl uvědomit, k čemu se schyluje, uchopil ten svazek zvědavě do ruky. Vzápětí ji však s výkřikem pustil na zem.
"Jau! Ta kniha, ona je úplně rozžhavená..." mával ve vzduchu popálenou rukou ve snaze si ji ochladit.
"Miláčku! Je to hodně špatné? Nenapadlo mě, že na ni budeš hned sahat... Ale stejně jsem tě měl varovat, je to moje vina..." hned jsem k němu přiskočil, tu zatracenou knihu odhodil zpět na polici a začal mého ubohého andílka ošetřovat. Objektivně řečeno, nedošlo k až takové tragédii. Tommy knihu pustil relativně včas, tak byla jeho dlaň jen lehce zarudlá. Ale když šlo o to, že by se mu mělo něco stát, byl jsem přehnaně úzkostlivý, takže jsem mu i přes veškeré jeho ujišťování, že mu skoro nic není, donutil chladit si to pod ledovou vodou, ledovými věcmi z mrazáku, prostě mě prostě přepadl mnohonásobně větší hysterák než jeho samotného.

"Co je s tou knížkou? Proč pálí? A proč jen mě?" vyptával se Tommy, když jsme se po dlouhé a vyčerpávající diskuzi dobrali k tomu, že na tak malou spáleninku se opravdu neumírá, a vrátili jsme se zpět do knihovny.
"Je to přesně naopak, já jsem jediný, koho nepálí, tedy kromě dalších démonů," začal jsem mu vysvětlovat její skutečný původ.
"Dalších démonů? Ono je vás víc? Znáš někoho z nich? Mohli by nám pomoct?" okamžitě se na tu poznámku chytil. V hlavě jsem si udělal veliký vykřičník, že bych si před ním měl dávat sakra pozor na to, co příště vypustím z pusy. Naštěstí byla problematika démonů tak složité vysvětlování, že jsem se prozatím vyhnul konkrétnějším odpovědím, ve kterých by mohlo zaznít jméno mého démonického ex.