Démon

19. Ve spárech Sukuby

Dnešní kapitola konečně dorazila a zároveň s ní bych chtěla všem mým čtenářům, kteří hvězdičkujete poděkovat za překonání 300*. Můžu si jen přát, aby se vám můj příběh líbil i nadále.

V knížce brzy potkáte pár nových postav. Jedna se, proti originálu v poněkud upravené podobě, představí dokonce už dnes. A vám, co znáte Shadowhunters, obrázek nahoře jistě napoví, o koho se jedná. ;)

●●●

Tommy

Bylo to tady, TEN večer. Hodlal jsem navštívit Pandemonium. Jednotné číslo v předchozí větě jsem použil schválně. S Jerrym jsme se dohodli na plánu, že dovnitř půjdu jen já a on bude mou spojkou venku. Stále jsem měl Nokii od Adama a on měl za úkol na dnešní večer ukořistit pracovní telefon svého táty, abychom mohli během akce udržovat spojení. Dokud ho budu v pravidelných intervalech prozvánět, případně mu psát textovky s novinkami, bude vědět, že jsem stále při smyslech a tak celkově ještě žiju. Když se ozývat přestanu... No, pro tuhle situaci jsme vlastně žádný účinný záchranný plán neměli. Když se přestanu ozývat, tak to znamená, že se s nejvyšší pravděpodobností právě nacházím v nějakém obrovském průseru a Jerry může začít panikařit.

"Jak to šlo, máš ten mobil?" vyzvídal jsem, jakmile za mým kamarádem vrzly dveře od bytu.
"Jasně! A mám ještě něco dalšího..." prohlásil tajemně a podal mi tajemnou igelitku rozložitých rozměrů.
"Koupil jsi je Alici?" nechápavě jsem zíral na její obsah. Na první pohled to vypadalo na vysoké černé kozačky.
"Ne naopak ukradl. Z botníku, když se nedívala. Má je v sobotu na to taneční vystoupení, takže na ně koukej dávat pozor, protože nás oba zabije, jestli jí s nimi něco uděláš," osvětlil mi svůj záměr a vytáhl jednu botu z igelitky, aby mi ji předvedl v celé své kráse.
"Já? Ty kozačky mám nosit já?" vyjekl jsem zděšeně. Ta věc byla kožená, mohla mít málem deseticentimetrový podpatek (i když naštěstí ne jehlový) a hlavně- sahala mi odhadem až někam ke kolenům.
"Vždyť máš malou nohu, oba víme, že si občas kupuješ holčičí tenisky." Jerry nad mým údivem jen zakroutil hlavu.
"Ale to je něco jiného! S tímhle jsi asi upadl na hlavu, ne? Ani náhodou se ti toho navlékat nebudu!" kategoricky jsem té myšlence odporoval.

"A v čem jako chceš jít do Pandemonia?" změřil si mě Jerry kritickým pohledem od hlavy až k patě.
"No, v tomhle..." nejistě jsem namítl. Nad výběrem vhodného outfitu jsem strávil poslední tři hodiny a do této chvíle jsem byl na výsledek docela pyšný! Bylo mi jasné, že do doupěte hříchu nemůžu nakráčet ve svém obvyklém ležérním oblečení. Oblíbená trička s logy hudebních skupin jsem vyměnil za jedno čistě černé, které mi bylo trochu těsnější mělo výstřih do véčka. K tomu jsem si vzal ty nejuplejší kožené kalhoty na motorku, co jsem měl, po nějaké době jsem se zase pořádně nalíčil, kolem krku mi visel stříbrný řetízek od Heleny... Myslel jsem si, že není, co řešit. Jeremy ten názor bohužel nesdílel.
"Pořád vypadáš, jako kdybys přijel na motorce na koncert Nirvany," zhodnotil mou pracně vybudovanou vizáž po svém.
"Mám tři trička s Nirvanou, proč bych si na sebe proboha měl brát tohle?! A vůbec, zrovna na Nirvanu bych si nedělal cat-eyes, vždyť Kurt Cobain se zrovna skoro nikdy nelíčí..." protestoval jsem.
"Tady jde o princip. Jdeš do BDSM salónu plného démonů. Chce to větší odvaz!" nedal si říct a pořád do mě ryl.
"Zkusím křiklavější rtěnku..." uvolil jsem se učinit kompromis, ale ani to mi neprošlo.
"Ne, vezmeš si ty boty!" přikázal mi Jerry.
"Nikdy!" prohlásil jsem s odbojně zvednutou bradou. Ať si nemyslí, že se od něj nechám zase znemožnit! Ne, ani náhodou, tentokrát má smůlu, nedám se ukecat, do těch kozaček mě nedostane ani přes mou mrtvolu...