Démon

10. Druhé první rande 1/2

Tommy

Osmnáct čtyřicet. Do sedmi zbývalo ještě poměrně dost času, ale už nejméně deset minut jsem byl oblečený a nepokojně přecházel po bytě sem a tam, neustále se ujišťujíc, jestli jsem na něco nezapomněl. Podle mé pečlivosti byste si mysleli, že se chystám strávit týden v divočině, přitom jsem si měl jen vyrazit na obyčejné rande se svým klukem. Narozdíl od minula jsem se nenervoval kvůli tomu, že si s Adamem nebudeme rozumnět. Tuto fázi jsme už snad překonali. Řekl jsem rande se svým klukem, ale pravdou je, že s Adamem jsme spolu zatím jen na zkoušku. Takový free trial, kde se ukáže, jestli spolu vůbec můžeme být a za jakých podmínek. Uf, začátky vztahů bývají náročné i bez toho, že je jeden z partnerů démon. Ale na druhou stranu mají stejnopohlavní páry staticky o polovinu nižší rozvodovost, takže jsem se mohl utěšovat, že alespoň tohle hraje v náš prospěch. I když po svatbě zdaleka nejsme. Kdyby to tenkrát v minulosti šlo, vzal by si mě Adam? Vzal by si mě Adam teď? Proboha, co to řeším, svatba je momentálně asi ten nejméně důležitý problém, co musíme vyřešit. Prvně se od Adama nesmím hned na prvním rande nechat zabít, pak by to chtělo najít nějaký tutoriál, jak se ruší prokletí a pak možná... Ale ze všeho nejdřív to rande. Mezi mnou a Adamem padla dohoda, že si dneska prokletím a démony nebudeme kazit večer. Dnes to mělo být především o nás dvou.

Podnikal jsem zrovna své dvanácté kolečko bytem, když si mě Jerry odchytl a poměrně důrazně mi vysvětlil, že se mu ze mě už točí hlava a že si s sebou stejně vůbec nic brát nepotřebuju.
"Potřebuju, třeba klíče peněženku..." dohadoval jsem se s ním.
"Ale houby. Od čeho máme dole u vchodu zvonky? Navíc zabouchlé klíče jsou perfektní výmluva, proč zajít na noc k němu..." rozvíjel Jerry své temné fantazie. Pořád jsem před svým nejlepším kámošem Adama vydával za někoho naprosto normálního. Napoprvé nám to rande nevyšlo, protože se mu zpozdila tramvaj a dorazil až v momentě, kdy jsem tam už nebyl. Nedávno jsme se zase potkali v kavárně a rozhodli se to zkusit znovu. Žádné prokletí, ztracené vzpomínky, skákání z okna, prostě no stress, naprostá normálka...
"A peněženku přece budeš mít... tu jeho." Vypadalo to, že se schyluje k jednomu z Jerryho oblíbených sugar daddy vtípků. Nechtělo se mi čekat na pointu, tak jsem svého drahého spolubydlícího nakopl už jen pro jistotu a šel raději k sobě do pokoje pro žvýkačky. S líbáním to sice moc nadějně nevypadalo, ale tak pro lepší pocit.

Zrovna jsem se přehraboval v šuplíku, když se náhle na okně objevil stín doprovázený tlumeným žuchnutím. Aha, můj kluk přistál na parapetu. Úplná normální. Ten váš (ta vaše) to nedělá? S Adamem to bude evidentně o něco těžší, než jsem si předtím bláhově myslel. Hnal jsem se mu otevřít, než ke mně do pokoje zase vrazí Jerry a uvidí Adama, jak si to v klídku chilluje v jedenáctém patře za oknem. To bych mu vysvětloval opravdu nerad. ("Znáš takové ty lidi, co lezou po budovách? Asi jsem se ti zapomněl zmínit, Adam miluje adrenalinové sporty!") On se ale dovnitř pustil i beze mě, stačilo mu přiložit ruku zvenku na okenní rám a klička se sama pohnula do polohy otevřeno.
"Ahoj, jak pak se má mé dnešní rande? Já vím, jsem tu brzy, ale prostě jsem se tě nemohl dočkat," zahlaholil na přivítanou a s veselou náladou seskočil s parapetu. Aby byl efekt dokonalý, zničehonic se mu v ruce objevil pugét květin. Růžových růží. Upřímná láska, jak jsem si zapamatoval ze čtení květomluvy. Jindy by mě toto šarmantní přivítání skutečně okouzlilo, ale v současné situaci jsem stále pokukoval po dveřích a čekal, kdy se v nich objeví zvědavý nos mého spolubydlícího.
"Já tebe taky ne, jsou nádherné... Jen pamatuješ si, jak jsme mluvili o tom, že se před Jeremym budeš chovat jako člověk?" významně jsem se zadíval nejprve na něj a pak na jeho přístupovou cestu.
"Samozřejmě, miláčku... A do háje, lidi nelétají, že ne?" plácl se komicky do čela, což mě donutilo přidušeně vyprsknout smíchy. Býval bych se rozchechtal více, ale nechtěl jsem, aby nás Jerry slyšel.
"Je to vážně škoda, ale ještě jsme se to nenaučili," zavrtěl jsem hlavou.
"No dobře. Za ta léta jsem trochu vypadl z role. Ale za chvíli se chytnu, mám herecký talent," prohlásil na svou obranu své cti.
"Teď jdi hlavě zazvonit dolů, ty talente," nakázal jsem mu a Adam s otráveným povzdechem, že chovat se jako člověk je děsně nekreativní, nakonec skutečně (jak jinak než oknem) odešel vykonat to, oč jsem ho žádal.