Démon

21. Světlo na konci tunelu

Tommy

Zpoza dveří vedoucích z Camilliny soukromé mučírny jsem, navzdory touze zanechat tuto hroznou místnost daleko za sebou, vykoukl dost opatrně. Neuměl jsem si představit, co na mě za nimi číhá. Narazil jsem však pouze na prázdno. Nebyla tam ani noha. Dveře již nebyly strážené bodyguardy, což mi přišlo zvláštní, ale rozhodně mi ti divní patroni nijak nechyběli. Potlačil jsem nutkání zvolit známou únikovou cestu přes velkou místnost, protože tam nejspíš někde pohybovala Camille a po opětovném setkání s ní jsem vážně netoužil. Pustil jsem se tedy přesně na opačnou stranu, jak mi poradil Magnus.

Utíkal jsem a s tím se mi vzdalovaly i poslední zbytky slabého světla vycházející z pootevřených dveří a stejně tak slábnoucí hudba doléhající sem z parketu ve velké místnosti. Pak už jsem neviděl vůbec nic a musel jsem běžet poslepu. V jednom okamžiku jsem začínal být přesvědčený, že tma přede mnou snad musí být nekonečná a že jsem spadl jen do dalšího druhu démonských pastí. Jenže vzápětí jsem do čehosi narazil. Držel jsem sice před sebou natažené ruce, které mne zbrzdily, ale i tak mě střet s tou věcí docela zabolel. Nejprve jsem si myslel, že jsem vběhl do zdi, ale bylo to dřevěné a se silou, s kterou jsem do toho vrazil, se to otřáslo. Zdi se takhle většinou nechovají. Zato dveře ano. Neprodleně jsem se pustil do hledání kliky. Po chvíli zmateného osahávání prostoru přede mnou mne přeci jen cosi vystouplého kovově zastudilo do ruky. Bingo!

Pouliční osvětlení, světla aut, blikající neony ve výlohách, ten kontrast mne na prvních pár vteřin téměř oslepil. Perfektní znázornění oné vžité představy o světle na konci tunelu. Akorát by tedy nemusela být taková zima, pořád jsem byl polonahý, protože mé tričko skončilo na cáry, tak jsem se ani nenamáhal si ho na sebe brát. V kapse mi začala vyvádět Nokie. Nebylo to poprvé, co se mi Jerry snažil dovolat, ale konečně jsem na to mohl zareagovat.
"Jsem v pohodě!" záhlasil jsem do sluchátka a k dočasnému oslepnutí se málem přidalo i ohluchnutí, protože můj parťák na volume rozhodně nešetřil.
"Už jsem odtamtud pryč, vzal jsem to přes nějaký zadní vchod. Jdu k tobě, pak ti to vysvětlím, ale kámo, tohle bylo prostě šílený! Ta ženská mě zatáhla do..." začal jsem Jerrymu o překot popisovat průběh mého setkání s démonkou, protože jsem se prostě nutně potřebovat s právě prožitými událostmi někomu svěřit.

Jenomže se nějak stalo, že jsem s mobilem u ucha na chvilku zapomněl dávat pozor. Vykročil jsem ze dveří a v tu ránu mě někdo prudce uchopil za paži. Nokie mi vyletěla z ruky a projela se hezkých pár metrů po chodníku. Nebyl jsem schopný říct, jestli na ní pád zanechal trvalé následky, měl jsem naléhavější věci na práci. Už jsem si nemusel klást otázku, kam se poděli ti dva bodyguardi. Každý z nich mě chytil z jedné strany a táhli mě zpět do tmy. Snažil jsem se jim vytrhnout a jak jsem sebou házel, plešounovi po mé pravé straně spadly sluneční brýle. Jeho oči měly ty nejrozšířenější zorničky, které jsem kdy viděl. Bělmo jim úplně chybělo, byla to v podstatě obrovská černá kola lemovaná uzoučkým proužkem duhovky. Vyděšeně jsem vyjekl a cukl sebou tak nepozorně, že jsem se hlavou srazil s plešounovým kolegou, kterému vlasy ani brýle zatím nescházely. Výsledkem té šlupy jsme se oba poroučeli na zem, během čehož se mi podařilo uštědřit pořádný kopanec i plešounovi. Strategická rána podpatkem do břicha přinutila i jeho, aby se mně pustil. To ale neměnilo nic na tom, že jsem se válel na zádech po chodníku, navíc s děsně třeštící kebulí.
"Nechte mě jít!" hlasitě jsem protestoval, přestože jsem ještě žádného ze zdejší ostrahy ještě neslyšel promluvit, pouze tak divně chroptěli. Pokus zvednout se na nohy bych ve svém současném stavu asi neustál, tak jsem se od nich jen pomalu sunul po zemi zadkem napřed. Zoufalejší způsob útěku jsem si už snad ani vymyslet nemohl. Druhému bodyguardovi sice brýle na nose stále držely, ale sklo na jedné straně měl vysypané a zpoza obroučky na mě zíralo stejně nepříčetně černé oko, jako u plešouna. Narozdíl ode mě se po naší srážce neprodleně znovu vztyčil. Rozběhl se proti mě. Sice jsem byl připravený ho zkusit také nakopnout, ale začínalo mi být jasné, že jestli proti nim mám mít šanci, potřeboval bych na obranu nějaký těžší kalibr, než kozačky s vražednými podpatky.