Jsem Sheila, princezna spojeného království Valisie. Nejmladší ze šesti dětí krále Uhra a kralovny Olívie Valirijských.
Už po mém narození mě zasnoubili s největším, tehdy dvacetidvouletým, drakobijcem. Jako odměna za jeho zásluhy. Naše země nenávi...
Sheila nasedla do kočáru. Její gardedáma s komornou ji ihned následovali. Někdo za nimi zavřel dveře. Sheila slyšela, že kočí už chtěl pobídnout koně, aby vyjeli, ale něco ho zastavilo. V tu chvíli se v okénku objevila blonďatá hlava.
,,Když toho budeš mít už dost, tak uteč. Třeba do lesa a nakresli to. To tě uklidní. Já dřív nebo později vymyslím nějaký ples na který se budeš muset dostavit. Drž se. Mám tě moc ráda Sheily!" Řekla Theresa. Zmizela tak rychle, jak se objevila. Jen okamžik poté se kočár rozjel.
Sheila se pousmála. Theresa byla její sestra a i když byla o celých deset let starší, skvěle si rozuměly. Nepatřila sice k nejbystřejším, ale Sheilu znala lépe než kdokoliv jiný. V tomhle případě však nebyly Sheiliny pocity žádným tajemstvím. To kam jela... Nebo spíš za kým.
Sheila zavřela oči. Takové myšlenky nejsou k ničemu, pomyslela se a silou vůle se přinutila myslet opět na svou sestru. Theresa sice nebyla nijak pronikavě inteligentní, ale za to byla krásná. Vlastně se o ní povídalo, že je to nejkrásnější žena světa a Sheila s tím samozřejmě souhlasila. Theresa se již před pěti lety vdala za Charlese Vaskitského, budoucího krále Avonedy. Sheila z toho zpočátku byla smutná, ale přála jí to stejně jako její krásu. S Charlesem se k sobě skvěle hodili. Jediné co jim kalilo štěstí byla Theresina neschopnost otěhotnět, ale to se teď již taky změnilo. Theresa konečně čekala jejich prvního potomka a právě proto byla vlastně taky ve Valisiji. Valisijské horké prameny byly vyhlášené a Therese určitě svědčily.
Myšlenky na sestru Sheile vytvořily na tváři malý úsměv. Ten se však ztratil okamžitě, když jí pohled spočinul na jejích společnicích. Okamžitě si totiž uvědomila cíl jejich cesty.
Feliciana jí věnovala povzbudivý úsměv. Siena pouze sklopila pohled. Nebyla Sheilinou komornou dlouho. Bylo jí teprve čtrnáct. Vlastně nebyla o moc mladší než Sheila. Byla však velmi stydlivá, tichá a citlivá. Feliciana byla její naprostý opak. Byla hlasitá, vyzývavá a nikdy se Sheile nebála říct, co si myslí. To že jsou to sestry bylo však patrné na první pohled. Obě měla krásné dlouhé blonďaté vlasy a stejně krásné rysy tváře. A co bylo pro Sheilu nejdůležitější, obě jí byly naprosto loajální. U lží a falší protkaného Valisijského dvora se to zdálo až neuvěřitelné.
Sheila vyhlédla z okénka. Její mysl znovu zabloudila k jejímu snoubenci. V duchu si povzdechla. Jestli to takhle bude vypadat celou cestu, tak se zblázní dřív než k němu dojede. Potměšile si uvědomila, že tím by měla po starostech. I když... Sheila si byla víc než jistá, že lordu Mornewovi nejde ani tak o ni samotnou jako spíš o její titul a v tom případě by ji od jejich svatby nezachránila ani její případná demence.
Ale možná to nebude tak hrozné. Musím myslet optimisticky, pomyslela si. Jistě, o Korenu Mornewovi kolovaly napříč královstvím mnohé zvěsti, jedna horší než druhá, ale to ještě nemuselo nic znamenat. Sheila moc dobře věděla, jak lehce se i ze zcela nevinné události stane obrovský skandál. Na druhou stranu však taky věděla, že na všem je aspoň trocha pravdy a na zvěstech o onom drakobijci nebylo ani trochu potenciální pravdy, jež by ho vykreslovala v nějakém lepším světle než zbytek.
Sheila s neslyšným povzdechem zavřela oči. Tohle opravdu nikam nevedlo. Ano, nechápala důvod, proč za tím člověkem musela jet. Jistě, měla si ho vzít, ale to až na její šestnácté narozeniny. Vzhledem k tomu, že jí bylo teprve před pár dny patnáct v téhle cestě prostě neviděla žádný smysl. Koren Mornew ve svém pozvání samozřejmě důvod uvedl. Prý ji chce poznat. Sheila by ráda věřila, že tomu tak opravdu je, ale vzhledem k oněm zvěstem... a vůbec, vždyť Koren Mornew musel být strašně starý. Smlouvu s jejími rodiči podepsal již pár dnů po jejím narozením a už tehdy byl velmi hrozivý a nebezpečný, takže teď mu muselo být minimálně čtyřicet! Čím si tohle zasloužila?
Sheila radši upřela svůj pohled na rychle ubíhající krajinu venku. Pojedou ještě tři, možná čtyři dny. Nedalo se to říct přesně, protože čím dál jste se nacházely od hlavního města, tím byly cesty v horším stavu.
Sheila si opět v duchu povzdechla a odvrátila pohled od okna. Do ruky si vzala papír a tužku, které měla přichystané vedle sebe na sedadle, zavřela oči a začala kreslit. Ačkoliv to bylo teoreticky nemožné a nikdo to nechápal, někdy to tak dělávala. Obrázky které pak vznikly byly zvláštní. Ne proto že by vydaly špatně. To určitě ne. Zvláštní byly kvůli událostem, jež po nich následovaly.
Sheila kreslila asi dvě hodiny a pak, když cítila, že je hotovo odložila tužku, zhluboka se nadechla a pomalu otevřela oči. To co uviděla ji šokovalo. Co to má znamenat? Pomyslela si zaraženě.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
