Dívka draků

Úprk a salónek

Sheila vykulila oči. Nevěřícně se podívala na Damiena. Několikrát otevřela a zavřela pusu, jakoby chtěla něco říct, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Pak se najednou otočila a začala utíkat tam odkud přišla. 

Damien si ji celou dobu měřil kritickým. Sheila byla nevypočítatelná, a proto nemohl vědět, co udělá potom, co si to všechno uvědomí. Když se otočila a začala utíkat jen povytáhl obočí a pousmál se. To si doopravdy myslela, že mu uteče v jeho hradě?

Nakonec jen pokrčil rameny a vydal se za Sheilou. Na holku a ještě k tomu na podpatcích běhala dost rychle. I tak ji ale samozřejmě pár kroky dostihl a chytil za zápěstí.

,,Myslím, že by jsme si už měli doopravdy promluvit, ale ne tady." Pronesl tónem, který nepřipouštěl odpor a rozešel se k jedněm z dveří. 

Sheila jen poslušně cupitala za ním a ani nedutala. Měla strach z tohohle místa, z nových informací i z toho co ji ještě čeká. Co však bylo zvláštní, z Damiena strach neměla.

Nakonec došli do místnosti jež se podobala jednomu ze salónků na které byla Sheila zvyklá ze svého domova. Dokonce tu byla i okna. Když ji Damien pustil, okamžitě k jednomu z nich přešla.

Z  toho pohledu se jí zatajil dech. Byla ve skále asi dvěstě metrů nad zemí. Tohle okno byla vlastně jen díra v rovné skále.

,,Jak jsem se sem dostala?"  Zeptala se Sheila zděšeně a prudce se otočila na Damiena.

,,Přinesl jsem tě sem." Odpověděl klidně Damien, který ji celou dobu, co za sebou zavřel dveře sledoval.

,,Jak jako přinesl?" Zeptala se Sheila zděšeně. Nevěřila, že by to co si předtím domyslela byla pravda. Všichni jí vždycky říkali, že má moc velkou fantazii a že se nesluší, aby byla tak zasněná. 

,,Prostě přinesl. Normální člověk sem samozřejmě nevyleze, ale my draci se dostaneme do hodně míst, kam vy lidi ne." Odpověděl se stále stejným klidem Damien.

,,Takže ty jsi drak?" Zeptala se Sheila a vykulila oči. Že by to vážně nebyla představivost? Pomyslela si Sheila 

,,Ano Sheilo, jsem drak." Odpověděl Damien.

,,To není možné." Vyjekla Sheila a udělala pár kroků dozadu až narazila do zdi a praštila se do hlavy. V tu chvíli se jí na chvíli zatmělo před očima a nebýt Damienových pohotových reakcí, sesunula by se k zemi.

,,Měla bys sis radši sednout." Poznamenal Damien a kývl směrem k jednomu z křesel.

,,Dobře." Souhlasila radši Sheila. Rozhodně tu nechtěla omdlít.

,,Takže ty jsi drak, kterého jsem vysvobodila od lorda Mornewa a který mě donesl sem." Chtěla si to Sheila ujasnit, když si sedla.

,,Přesně tak." Přitakal Damien.

,,Jak je možné že si cestu nepamatuju?" Zeptala se nechápavě.

,,Postaral jsem se abys nevnímala, bylo to tak pro tebe bezpečnější." Odpověděl Damien.

,,Ty jsi mě omráčil?" Zeptala se Sheila a změřila si Damiena nechápavým pohledem.

,,Tak nějak, nejsem na to hrdý, ale bylo to tak nejbezpečnější." Odpověděl Damien a mírně se usmál.

V tu chvíli se Sheila zarazila. Měl tak pěkný úsměv. Proč se neusmívá častěji? Zeptala se sama sebe. V další chvíli však zamrkala a přiměla se zase vnímat konverzaci. Tohle by teď neměla řešit.

,,Proč si to udělal? Jestli jsi mi chtěl poděkovat za záchranu, tak jsi to měl udělat už v paláci a nemusel jsi mě unášet. Ví o tom vůbec někdo? Jak dlouho tu vlastně jsem?" Ptala se Sheila vyděšeně, jak jí docházely další a další skutečnosti.

,,Samozřejmě ti děkuji za záchranu, ale dostal bych se z tama i sám, ale i tak je to jak si kvůli mě, tehdy ještě jen nějakému zvířeti riskovala nezkutečné a proto tu vlastně jsi." Damienova odpověď Sheilu potěšila, ale nebyla celá.

,,A ví o tom že tu jsem někdo?" Zeptala se proto znovu. 

,,Opravdu si myslíš, že jsem předstoupil před tvého bratra a nahlásil mu, že tě mám v plánu unést?" Pousmál se Damien a pobaveně.