Dívka draků

Bezstarostnost

Malá brunetka se smutně dívala, jak Akáncká delegace vchází v doprovodu jejího nejstaršího bratra na hlavní nádvoří. Včerejší slavnost na počest jejich návštěvy byla sice krásná, ale zato velmi krátká. Alespoň tedy podle jejího názoru. Pomyslela si Sheila a mírně se pousmála. Jejímu bratrovi Thomasovi bylo zcela jedno o jakou slavnost, párty či bál se jednalo. Vždycky z tam chtěl zmizet po prvních pěti minutách. To však nebylo možné. Jako současný následník trůnu musel na takových akcích vydržet alespoň do desáté hodiny. Zpravidla tam však nezůstával ani o minutu déle a včerejšek nebyl vyjímkou.

,,Lady Sheilo, ráda jsem vás poznala. Bohužel naše cesty se teď rozpojují. Avšak já pevně věřím, že se zase brzy spojí." Řekla Konstans Sheile na rozloučenou. 

,,Taky v to doufám." Oplatila jí Sheila chabý úsměv. Na nic jiného se totiž nezmohla. Konstans se proto vydala už bez jediného slova ke kočáru. Sheila se za ní smutně jen dívala. Nesnáášela ten pocit, když ji někdo opouštěl. Napřed jí zemřela matka. Sheila si na to přesto, že byla ještě malá pamatovala velmi dobře. Pak ji opustila Thalie. S tou si sice Sheila příliš nerozumněla, ale i přes to, to byla pro ni rána. Jako další přišla na řadu Theresa. To byla pro Sheilu rána skoro tak velká jako úmrtí její matky. I přes to že jí její otec a později i Theon najímal plno chův, matku jí nahradit nedokázaly. A proto to byla právě Theresa na koho se po matčiné smrti upnula. její o deset let starší sestra jí matku aspoň z části nahradila. Ale pak odjela. Trvalo to několik týdnů než se Sheila zase sebrala a stala se znovu tou veselou a poněkud bezstarostnou dívkou. A teď jí někdo opouštěl zase. V té chvíli však Sheila zapomínala, že jí život jen nebral. 

,,Vaše výsosti..." Vytrhl Sheilu někdo z přemýšlení. Rychle zamrkala a upřela zrak na jejího vyrušitele. Když si uvědomila, kdo to je, okamžitě ztuhla. 

,,Ještě nejsem výsost, lorde Bertrande." Usmála se Sheila navenek klidně. Vevnitř však začínala panikařit.

,,Za chvíli ale budete." Usmál se lord Bertrand vševědocně. 

,,Půl roku vám připadá jako chvíle?" Zeptala se Sheila s povytaženým obočím. Stále se však nemohla vzpamatovat z toho jak neomaleně ji vyrušil z jejích myšlenek.

,,Stejně tento váš zvyk nechápu." Zakroutil nechápavě hlavou. Ve Valisii totiž bylo zvykem, že princové i princezny byli do svých šestnáctých narozenin titulováni lord nebo lady, po svých šestnáctých narozeninách už však byli titulováni jejich pravým titulem, tedy jejich výsost.

Sheila pokrčila rameny. Bylo jí upřímně jedno jakým titulem ji lidé okolo oslovovali. Nejradši měla oslovení Sheila, ale to vzhledem k jejímu postavení nebylo možné.

,,Jen jsem se s vámi chtěl rozloučit." Pokračoval lord Bertrand, když Sheila nic neříkala. ,,A ujistit vás, že se brzo zase uvidíme." Dodal po pár vteřinách ticha. Pak, aniž by čekal na odpověď se otočil, rozloučil se i s Theonem a nasedl na svého koně. Následně se rozjela celá družina. Sheila už tedy mohla jen zmateně stát a sledovat jak odjíždí.

••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

Jeho slova jí stále vrtala v hlavě, možná tedy proto se uprostřed noci zvedla a jako obvykle jen v županu a noční košilce seběhla palácem na svou oblíbenou terasu. 

Vždy jíčerstvý zduch a atmosféra tohoto místa dokázala pročistit hlavu a ona pak mohla jít klidně spát. A ani dnes tomu nebylo jinek. Sheila si klidně oddechla. Milovala noční oblohu. Tu černočernou tmu, na níž zářilo tisíce jasných hvězd a ve spojení s tímto místem to působilo ještě kouzelněji. 

Sheila tam tak stála několik minut a čerpala kouzlo tohoto místa. Pak však něco ucítila. Kdyby se jí někdo zeptal, nedokázala by to popsat, ale cítila to. Snad nějaký instinkt, že něco není v pořádku.

Než se však stihla rozhlédnout a zjistit co to je, pohltila jí tma.