Dívka draků

Probuzení

,,Musel si jí tak praštit." Obořila se očividně velmi rozrušená černovláska na jednoho z bojovníků.

,,Byl to standardní postup." Bránil se mladík.

,,Standardní postup! No to si ze mě děláš srandu. Nemyslíš že si princezna Valisie zaslouží něco víc než jen nějaký standardní postup!" Zvolala rozhořčeně.Na odpověď onoho blonďáka ani nečekala a pokračovala.

,,Nic neříkej. Už si mě naštval dost. Vyřiď Damianovi, že jsem s ní. A taky mu vyřiď, že jsem na něj doopravdy hodně naštvaná." S tím se otočila a nakvašeně vyšla z místnosti. Samozřejmě za sebou nezapomněla prásknout dveřmi.

Ve skutečnosti nebyla ani tak naštvaná, jako vystrašná. Tu malou člověčici si oblíbila. Dokonce víc než to. I za tak krátkou dobu v ní totiž našla to, co jí tady na Skalním sídle celé roky chybělo, totiž přítelkyni. V sídle sice pobývali i ženy, ale ty na ní pohlížely poněkud jinak než by si přála. Byly to sice přítelkyně, ale falešné. Z části za to mohla propast mezi jejich postaveními a zčásti jejich ješitnost a závist. Byly to v podstatě takové dvorní dámy.

Potichu otevřela dveře. Sheila ještě spala, stejně jako když jí před pár minutami přinesli. Černovláska měla strach oprávněně. Brunetka již spala několik hodin. Věděla sice že někteří lidé po jejich úderu prospí klidně i několik dní, protože se jejich těla musí vzpamatovat z tak náhlého a silného kontaktu s nimi, na klidu jí to však nedodávalo. Sheila by přece měla být jiná, nebo ne ?

Přistavila si židli k posteli, kde drobná brunetka ležela a zadívala se jí do tváře. Vypadala teď ještě klidněji a spokojeněji než když byla vzhůru. Bylo jí líto, když pomyslela na to, co jí teď čeká. Zůstane jí ten klidný a optimistický přístup k životu? Pochybovala o tom. Dozví se a uvidí tolik pravdy najednou. To nikoho nemohlo nechat stejným.

Cleméns zavřela oči. Najednou si tolik přála, aby to Sheila nemusela vědět, ale i kdyby to nebylo životně důležité, teď už nebylo cesty zpět. Sheila byla tady, ve skalním sídlea tuhle skutečnost už nic nemohlo změnit.

Z myšlenek jí vytrhl pohyb. Okamžitě proto otevřela oči a zadívala se na svou kamarádku. Jen se ve spánku trochu pootočila. Pomyslela si Cleméns s ulehčením. Už to totiž nebude dlouho trvat a Sheila se probudí . A do té doby tu s ní Cleméns zůstane.

Uplynula další hodina. Mezitím se v komnatě stačil stavit sluha s tím, aby Cleméns poslala svému bratrovi vzkaz okamžitě, jak se princezna probudí. Cleméns za celou dobu nepustila svou svěřenkyni z očí. Připadalo jí, že jediná vteřina trvá hodiny, ale vyplatilo se. Znenadání totiž Sheila otevřela oči a zaměřila je na dalšího člověka v místnosti.

,,Co děláš v mé ložnici?" Zeptala se Sheila Cleméns rozespale s jejím raním chraplákem, jenž už snad nemohl být jejímu přirozenému hlasu vzdálenější. 

,,Nechám ti přinést horký čaj." Řekla Cleméns, která ačkoliv její hlas měla stále v živé paměti z hlavního města, byla jeho stavem zděšena. Rychle se tedyzvedla a prošla dveřmi do vedlejšího pokoje, kde se požádala nejen o čaj, ale i o doručení vzkazu. Sheila jen pokrčila rameny. Stav jejího hlasu ji teď příliš nezajímal. Rozhlédla se po místnosti. Na stěnách visely koberce a na pravé straně byl volný průchod do další místnosti. Znovu svou pozornost upřela na Cleméns.

,,My nejsme v mé ložnici." Řela prostě. Kdyby se tu probudila sama či u jejího lůžka seděl někdo jiný, už by ji zachvátila panika, ale tohle byla Cleméns a té Sheila věřila. Tohle celé však bylo divné, nehledě na víru ve svou přítelkyni.

,,Ne, to nejsme." Přikývla Cleméns nejistě. Sice si přála ať se Sheila probudí co nejdřív, teď však nevěděla co říct a jak na to bude Sheila reagovat.

,,Kde tedy jsme?" Zamračila se Sheila. ,,A proč mě proboha tak bolí hlava?" Dodala po chvíli a své zamračení ještě prohoubila.

Ani na jednu z těchto otázek se Cleméns nechtělo odpovídat. Zmučeně se na Sheilu podívala, když vtom ji napadla spásná myšlenka, jak se z toho vymotat. Stejně za to všechno může on. Pomyslela si a mírně se usmála, tak ať si to i on všechno vysvětlí.