Dívka draků

Aniel

,,Lady Sheilo, měla by jste již jít." Promluvila Feliciana nejistě. Sheila jí dělala starost. Už půl hodiny seděla u okna a dívala se z něj. A navíc něco kreslila, aniž by svému výtvorů věnovala jediný pohled. 

Od jejich návratu ze sídla lorda Korena Mornewa uplynuly již dva týdny. A Sheila se jí zdála oproti dřívějšku velmi zamlklá. Jako by pořád nad něčím přemýšlela. Teda... kreslila a přemýšlela. Poslední dobou totiž kreslila ještě více než předtím i když kdyby jí to někdo před pár týdny řekl, nevěřila by, že to jde.

Feliciana zatřepala hlavou. Ona se nesměla zatěžovat těmito úvahami, když to dělala její paní. Ona ji musela vrátit zpátky na zem.

Zaostřila zrak zase na Sheilu. Vypadala jako by jí vůbec neslyšela. Pořád se koukala z okna a při tom si něco čmárala.

,,Lady Sheilo, měly už bychom jít."  Zvýšila hlas v naději, že jí vezme na vědomí. Avšak marně.

Feliciana si povzdechla. Co to s ní proboha je? Problesklo jí hlavou. Nepřemýšlela však nad tím. Usoudila, že pro Sheilu bylo velmi stresující být ve společnosti svého snoubence a dál se tím nezabývala.

Položila Sheile ruku na rameno. Ta sebou překvapeně trhla a konečně svůj zrak obrátila na mladou gardedámu. 

,,Lady Sheilo, měly už bychom jít." Zopakovala už potřetí Feliciana. 

,,Jistě." Usmála se Sheila. ,,Jak jsi se včera měla? Téměř jsem tě neviděla." Navázala plynule. 

,,Celkem dobře. Lord Aniel mě pozval na procházku." Odpověděla Feliciana. 

,,Vážně?" Podivila se Sheila. ,,Tak to je skvělé. Lord Aniel je velmi milý a má pověst gentlemana." 

,,Ano, zvěsti o jeho povaze nelžou. Byl přesně takový, jak se o něm povídá. Milý gentleman, avšak celkem nudný." Protočila očima. 

,,Nudný? Jak to myslíš nudný?" Vyjekla Sheila překvapeně. Nečekala, že by její gardedámě byla nepříjemná společnost lorda Aniela. Sheile vždy připadal jako anděl podle kterého nese i své jméno. To však možná energické Felicianě vadilo.

,,Nechci tím říct, že by mi jeho společnost byla nepříjemná jenže... po hodině povídání jsme si už neměli, co říct. A stejně jsem většinou mluvila jen já. On za celou dobu téměř nic neřekl. Jen poslouchal." Postěžovala si nešťastně.

,,Ale Cio co když se cítil jenom nejistě. Pokukuje po tobě už nějakou dobu. A navíc, jak znám Aniho, musí se rozpovídat, rozkoukat. Vždy je pro něj těžké seznámit se s někým novým." Jala se Sheila obhajování Aniela. Měla ho velmi ráda. Ačkoliv byl o sedm let starší, skvěle si rozuměli.

,,Já nevím Shei, vždyť se k sobě ani nehodíme. Máme odlišné zájmy, jsme každý úplně jiní." Povzdechla si Feliciana nešťastně. 

,,A to jsi zjistila po jedné schůzce? Feliciano,buď rozumná. Protiklady se přitahují. A navíc... to že nemáte stejné zájmy... to jsi zjistila jako jak? Po jedné schůzce?" Dotírala Sheila dál rozhodnutá zvrátit Felicianin pohled na Aniela. Podle ní by se k sobě skvěle hodili.

,,Myslíš...? Je pravda, že Aniel je velmi hezký, milý a mladý. Celkem se mi líbí, ale po té schůzce si tím nejsem až tak jistá." Opáčila Feliciana nejistě. Sheila však věděla, že vyhrála. Když Feliciana začala mluvit tímto tónem nemusela se již snažit. Stačilo konderzaci jenom šikovně utnout, aby si to ještě nerozmyslela. A přesně to měla Sheila v plánu.

,,Prosím tě. Nemyslím, já vím. A teď už pojď." Mávla hnědovláska lehkomyslně rukou a při tom pobídla svou gardedámu. Ani si to totiž neuvědomili, ale zaujaté konverzací došli až k jídelnímu sálu.