Dívka draků

Jsem Sheila

Když si Koren Sheilu doprohlížel, usoudil, že by bylo vhodné ji uvítat.

,,Princezno Šae, vítám tě na mém sídle, hradu Edenu," prohlásil Koren sebevědomě.

,,Je mi velkou ctí, že vás poznávám. Musím vás ovšem opravit, jmenuji se Sheila," usmála se menší brunetka. V duchu už samozřejmě tak taktní a klidná nebyla. Nechápala, co si ten člověk takhle s naprostým klidem dovolil. I kdyby opomněla, jak ohavně zkomolil její jméno a že si vůbec nebyla jistá, že to bylo omylem, tak neměl žádné právo jí tykat. A to oslovení! Měl ji oslovit přinejmenším vaše výsosti, v žádném případě ne pouze princezno. To bylo neslýchané.

,,Á jistě," usmál se Koren opět svým typicky děsivým šklebem. Sheila jej překvapila. Opravovat jej nebo s ním jakkoliv nesouhlasit si dovolil jen málokdo a s těmi několika jedinci si Koren dokázal poradit tak, že to víckrát nezkoušeli nebo ani zkusit nemohli. Sheila byla sice trošku jiný případ, ale i ona to velmi rychle pochopí.

,,Jistě jsi unavená Šae. Rudolf tě doprovodí do tvých komnat," dodal a slovo Šae přitom schválně zdůraznil. Sheila měla co dělat, aby se znechuceně nezašklebila, ale roky na královském dvoře jí naučili její mimiku dokonale ovládat. Místo úšklebku se proto jen mírně usmála a souhlasila. Koneckonců měl Koren pravdu. Sheila byla opravdu unavená.

,,Vaše výsosti, následujte mě," přispěchal k Sheile nějaký sluha, zřejmě Rudolf. Vypadal, že je mu kolem čtyřiceti let. Byl střední postavy, měl hnědé vlasy a modrozelené oči. Podle jeho oblečení jej Sheila odhadovala na majordoma. Lord Mornew si očividně svou neuctivost neschovával pouze pro ni, ale byl takový neustále. 

,,Tak a teď mi prozraďte vaše celé jméno," řekla Sheila, jakmile vešli do hradu. To že byl její snoubenec neurvalec samozřejmě neznamenalo, že se Sheila sníží na jeho úroveň.

,,Jak již zmínil Lord Mornew, jmenuji se Rudolf," odpověděl aniž by se mu přitom v obličeji mihl byť jen jediný sval, přesně jak se to od majordomů vyžadovalo.

,,Měla jsem na mysli vaše příjmení," usmála se Sheila mírně.

,,Malins," odvětil jednoduše se stále stejným výrazem. V duchu však přemýšlel nad tím, co touhle otázkou princezna sleduje.

,,Skvěle," usmála se Sheila spokojeně, neboť se konečně dopídila téhle podle ní naprosto nejzákladnější informace. ,,Můžete mi tedy pane Malinsi říct, kam mě to vedete?" zeptala se pak s jistotou sobě vlastní.

Rudolf sebou při oslovení pane Malinsi jen nepatrně trhl překvapením. Všichni výš postavení než on na něj volali prostě Rudolfe a on to se svými podřízenými nedělal jinak. Od princezny by takovou uctivost rozhodně nečekal. Donutilo ho to se zamyslet nad tím, že to takhle zřejmě všude nechodí.

,,Jste v pořádku?" zeptala se Sheila okamžitě, které, díky tomu že na majordoma celou dobu upírala svůj pátravý pohled, to lehké trhnutí neuniklo.

,,Jistě, míříme k vašemu pokoji. Ten se nachází v levém křídle, ve druhém poschodí," odpověděl Rudolf opět svým profesionálním hlasem, proklínajíc se za svůj drobný přestupek.

,,A kde má pokoj můj snoubenec?" zeptala se Sheila hned poté.

,,Hned vedle vás," zněla krátká a okamžitá odpověď. Sheilu zamrazilo v zádech. Co tohle mělo znamenat? Pokoj vedle muže mohla mít pouze v případě, že by se jednalo o jejího muže. Pokud se jednalo o malý dům, akceptoval se i bratr a otec, ale správně by měla mít pokoj v jiném křídle. Sheila byla otřesená a další otázky už proto radši nepokládala.

,,Tak tady je Váš pokoj," vytrhl Rudolf Sheilu z přemýšlení a otevřel přitom dveře.

,,Zde je předpokoj, kde budou hlídat stráže. Z něj vedou dveře do komnaty vaší gardedámy a druhé do komnaty vaší komorné. Pak tu máme vaše apartmá, jež se skládá z ložnice, salónku, šatny a koupelny," ukázal Rudolf Sheile její dočasný a možná i doživotní příbytek. 

,,Dobře, už vás nebudu potřebovat. Můžete jít," usmála se Sheila na pana Malinse a mávnutím ruky jej propustila.

,,Jak si přejete," odvětil Rudolf trochu rozhozeným hlasem a s úklonem se odporoučel plnit, co po něm princezna chtěla. Byl překvapený nejen její uctivostí, ale i tím s jakou přirozeností rozkazovala a přitom to dokázala podat tak, že to jako rozkaz ani neznělo.

Sheila si jeho zaváhání tentokrát nevšimla. Jejím mysl teď totiž plně zaměstnával její nový pokoj. Nepůsobil sice nijak zle, ale s jejím pokojem v paláci v hlavním městě a vlastně se všemi jejími pokoji v jejich palácích a zámcích, se nedal ani srovnávat. Stěny byly čistě bílé. Na podlaze se rozprostíral červený koberec. V rohu pokoje byla velká postel s nebesy s rudým povlečením a vedle ní stál růžový noční stolek. Ta kombinace byla ohavná.

Zakroutila hlavou a radši to dál nezkoumala. Přešla pokoj a naprosto neprinceznovsky se rozplácla na té vcelku hezké posteli, jež absolutně neladila s oním nočním stolkem.