Vzestup démona

V.

Chytnu se jeho ruky a přivřu oči.

"Myslím že by jsi jí měl nechat, nevidíš že jí to bolí?" Řekne Ángelo a čte si knihu.

"A ty seš kdo. Myslíš si že když si přijdeš do naší školy, tak si můžeš vyskakovat?" Řekne a hodí mě na zem.

"Nepřeháníš to už?" Zeptá se v klidu a koutkem oka se na něj podívá.

"Co si sakra myslíš?" Řekne kluk a jde k němu, bouchne mu do lavice, odhodí mu knihu daleko na zem a podívá se mu do očí.

"Myslím že tohle se s knihami nedělá." Řekne v klidu, vstane a jde si pro ní. Kluk mu ale zastoupí cestu. "Co chceš? Ani neznám tvoje jméno."

"Jsem Ichiro. Ichiro Yui a tady jsou moje pravidla."

"Pravidla jsou od toho aby se porušovali." Řekne a odsune ho. Ichiro mu podkopne nohy, ale on se postaví na ruce a dopadne zpátky na nohy. Všichni se na něho překvapeně dívají. Ángelo sebere svojí knihu a pak jde ke mě. "Jsi v pořádku?" Řekne, sedne si ke mě do dřepu a podá mi ruku, abych se mohla zvednout. Zvednu se, oklepu a zasednu zpátky na židli. "Dobře, takže jsi v pořádku." Usměje se, vstane a jde zpátky na svoje místo. 'Tu ránu by jsi měla nechat větrat. Mohlo by to začít hnisat.' Sedne si a otevře knihu.

"Hej já s tebou mluvím." Řekne Ichiro a jde k Ángelovi. "A ty seš co? Nějakej míšenec?"

"Jo a vadí ti to?"

"To teda jo, nesnáším míšence. Myslej si o sobě že jsou něco víc."

"Tak to je jenom tvoje věc." Ichiro ho chytne za triko a podívá se mu do očí.

"Tak hele, co si o sobě myslíš?!" Řekne naštvaně. Ángelo ho chytí za ruku a silně stiskne. Ichiro ho pustí a Ángelo ho pustí taky.

"Nic si o sobě nemyslím, jsem jen normální student." Řekne a začne si znovu číst. Začne hodina. Když skončí škola tak odcházím jako poslední. Dojdu k bráně a nadechnu se.

'Snad se nestane už nic.' Pomyslím si.

"Zítra je sraz s několika bytostmi. O půlnoci tě vyzvedneme." Řekne Ángelo tak, abych to slyšela jenom já, aniž by se na ní podíval a s Enriquem projdou okolo mě. I když se na ně nepodívám zamračím se a zrychlím do kroku. Dojdu na oběd a pak na intr. Den mi uteče jako vždy. Než si večer lehnu, tak zamknu dveře, zatáhnu závěsy a usnu. Noc byla poklidná a druhý den ve škole proběhl jako normálně. Před skončením poslední hodiny mi řekl Ángelo.

'Buď připravena, chtějí tě vidět. Nic jsem jim neřekl, ale dozvěděli se o tobě. Jen... nechci tě nějak strašit nebo vyhrožovat, ale pokud nepřijdeš tak bys mohla zavinit válku.'

Když skončí hodina, dojdu k jeho lavici. Přitom se na něho nepodívám, položím mu papírek na lavici a odejdu. Nikam nejdu jsem člověk nemám s vámi nic společného.

'Jsi člověk se schopnostmi, máš s naším světem hodně společného.' Řekne mi ještě než odejdu.

'Nenechám si zkazit svůj svět, nikam nepůjdu.' Pomyslím si. Když jsem na intru udělám svojí rutinu, ale když se začne blížit večer, začnu být nervózni. 'Jen se uklidni, nemáš s nimi nic společného. Proč já blbá promluvila.' Když nastane půl dvanáctá hodina večerní, tak mi někdo zaklepe na dveře. Škubnu sebou 'Jen klid, nemáš se čeho bát.'  Někdo zaklepe znovu, tentokrát hlasitěji. 'Nevidíš nikdo neotvírá tak to vzdej a odejdi' 

'Proč mu prostě neotevřeš? Je hodně tvrdohlavej a jen tak se nevzdává, já jsem taky takovej. Pokud mu neotevřeš, tak bude ťukat do dveří ještě víc a může vzbudit intr.' Řekne Ángelo. Enrique zaťuká ještě hlasitěji. Začnu po pokoji chodit sem a tam.

'Nevšímej si jich jen blafují.' Enrique zabouchá ještě hlasitěji.

'Měla by jsi mu otevřít. Vím co mluvím.' 

'Proč jsou tak hrozně dotěrný. Nemůžou mě nechat být?' Dojdu do skříně a převleču se, vezmu si na sebe tričko s krátkým rukávem, delší volnější svetřík a kraťasy s nadkolenkami. Obuji si botasky, nezapomenu na svůj blok s tužkou. Řeknu si pro sebe "Opravdu se mi nechce nikam jít." Nakonec odemknu a pomalu otevřu dveře. Se sklopenou hlavou vejdu na chodbu a zavřu.

"Ahoj. Neboj se, nebude to nic hrozného." Řekne Enrigue a jde přede mnou. Vyjdeme potichu ven a u stromu stojí Ángelo.

"Tak jsi si to rozmyslela?" Usměje se na mě Ángelo. "Sluší ti to." Napíšu do bloku Proč musím jít s vámi? Taky co já vím, nic jsem neviděla. Jen stíny, nic víc. A je mi jedno co jste nebo kdo jste, nepotřebuji vás znát nebo vidět vaše tváře.

"Není to jen o tom jestli jsi nás viděla nebo ne, je to i o tom že máš schopnosti. Všichni co mají schopnosti minimálně jednou k radě musí. To je zákon." Řekne a vydáme se na cestu. "Cesta potrvá déle, když Enrique nemůže lítat, ale to nevadí. Dorazíme tam včas." Usměje se na mě. "Chápu tě proč nemluvíš, kdybych měl takovou schopnost, tak bych taky nemluvil. Kde jsi byla než jsi přišla sem? Musela jsi se skrývat, nebo hodně cestovat. Kde máš rodiče?"

Nikdy jsem o tomhle zákonu neslyšela, do teď jsem žila normálně. Nic nepotřebujete vědět a já o vás taky nechci nic vědět.

"Nemusíš o nás nic vědět, ale rada bude chtít vědět o tobě. Tuhle schopnost snad ještě neviděli." Usměje se a po půl hodině jsme došli na velkou louku za městem. Ángelo ukázal rukou, abychom počkali tady. Přeměnil se na lva a zařval. Vzduch se začal vlnit a objevoval se tam velký hrad.

"Dej si pozor, rada bude chtít aby jsi se jim dívala do očí. Berou jako urážku, když se díváš mimo nebo před nimi do země." Řekne Enrique a dívá se před sebe. Kouknu se mimo.

'Nechci se nikomu koukat do obličeje a nebo jim něco ukazovat.'

'Je to rada, oni jsou nejvyšší z bytostí, zpovídají se jen bohu a jim se zpovídají ostatní bytosti. Pokud se jim nebudeš dívat do očí, tak ti dají tři varování. Po třetím varování... nevím co udělají, nikdo nedostal třetí varování.' Řekne Ángelo a jdeme dál. Řeknu si sama sobě.

"Tak to budu první." Když tam dojdeme tak se dveře otevřou. Vnitřek hradu vypadal vznešeně, ale staře. Po chvilce dojdeme k velkým zlatým dveřím. Před dveřmi stojí jeden vysoký muž. Podívá se na ně a pak je vpustí dovnitř. Sál je velký a za dlouhým stolem sedí 5 mužů, oblečených v bílo černých pláštích. Po stranách jsou různé bytosti, ale nevypadají zle, spíš zvědavě. Když přijdeme blíž, tak se Enrique a Ángelo ukloní. Rada se na ně podívá a něco si mezi sebou řeknou.

"Ty jsi Mei Kusanagi?" Řekne jeden z nich. Přikývnu, ale nepodívám se na ně nebo na ostatní bytosti.

"Mohla by jsi odpovědět?" Zeptá se zase jiný. Vezmu blok a napíšu.

Takhle odpovídám pane.

"Neumíš mluvit?"

"My slyšeli něco jiného."