Vzestup démona

IX.

POHLED TŘETÍ OSOBA

Něco, nebo spíš někdo, se objevil vedle ní.

"Ale, tak tady jí máme." Řekne potichu, opatrně ji vezme do náruče. Na louku přibíhá Enrique a Ángelo s naštvaným výrazem. Postava se jen ušklíbne a zmizí jim přímo před nosem. Objeví se v menším pokoji a položí ji na postel. "Těším se na její výraz až se probudí, určitě bude zase tak neměnný." Uchechtne se a odejde, nezapomene zamknout místnost.

POHLED MEI

Když nemám tak tvrdý spánek posunu ruku do strany, hned sebou ucuknu když neucítím trávu ale prostěradlo. Sednu si a se klopenou hlavu se kouknu po místnosti jak mi to jen úhel pohledu dovolí.

'Kde to jsem?' Dám nohy z postele dolů a dojdu ke dveřím. když nejdou otevřít tak to zkusím ještě několikrát a pokaždé silněji. Pak si sednu na postel. 'Proč jsem tady?' Dlouhou dobu se nic neděje, pak se odemknou a otevřou dveře. Dovnitř vstoupí žena a podívá se na mě.

"Ahoj Mei, jak jsi se vyspala?" Zeptá se mě a položí na postel tác s jídlem. "Musíš být hladová, najez se." Pak se opře o zeď vedle postele a sleduje mě. Podívám se na tác a jen zavrtím hlavou. Pak si stoupnu a jdu ke dveřím. Žena zmizí a objeví se u dveří, zastoupí mi dveře a nemám jak projít. "Je mi líto, ale nikam nepůjdeš. Sleduji tě už nějakou dobu a pro náš spolek by jsi byla velice užitečná. Přidej se k nám a dám ti co chceš."

Udělám krok dozadu a jen zavrtím hlavou do nesouhlasu. "Odtud není cesty úniku, pokud neovládáš teleportaci. Najez se a pak si o tom promluvíme."

'Opravdu si myslí že promluvím nebo že budu jíst?' Sednu si zpátky na postel a zadívám se jí na nohy.

"Vím jakou máš schopnost Mei. Je to nádherná schopnost, ale potřebuje se rozvíjet, když se nebude dále rozvíjet, tak zůstane na stejné úrovni jako je teď. A co ty víš, třeba jí budeš jednou potřebovat, ale neuspěješ, protože jí nebudeš plně ovládat a budeš tím tak velice snadno zranitelná. Přidej se k nám a mi tě naučíme jí používat a ovládat." Mile se na mě usměje. Jen zavrtím hlavou.

'To určitě, nechci nic jiného než žít jako doteď. Neměla jsem vůbec promluvit. Hloupý Španěl, měla jsem ho nechat být.'

"Ano jistě, tady máš svůj blok." Řekne a podá miho. Vezmu si od ní blok a napíšu.

'Pusť mě.'

"Ne to nepůjde. Zůstaneš tady. Nejsme jen hodní, umíme být i zlí. Divím se že tě ta rada ještě nepřišpendlila ke svojí organizaci Dobrá křídla" Zasměje se. "Nejsou tak chytří jak se na první pohled zdálo." Pak se na mě  usměje. "Neboj se tady budeš v bezpečí."

'Zopakuji tobě to, co jsem řekla radě. Nebudu skákat jak někdo píská.'

"Já jsem neřekla že musíš skákat jak někdo píská. Ani na píšťalu neumím." Zasměje se. "Ale budeš tady, jsem hlavní tohoto spolku Létajících draků a tady jsi v bezpečí. Jinak, jmenuji se Yuri. Yuri Osawa." Řekne a natáhne ke mě ruku. Stoupnu si a udělám úkrok do strany, opět něco píšu do bloku.

'Nepotřebuji znát tvé jméno nebo cokoliv jiného, jen se chci vrátit domů. Musím chodit do školy.'

"Musíš jenom umřít. Nikdo nemusí chodit do školy. Vždyť to tam je jako ve vězení. Je mi líto, ale jak jsem řekla, zůstaneš tady." Pak se podívá na ruku na hodinky. "Omluv mě, máme schůzi, zase přijdu." Řekne mile, vyjde ven a zamkne dveře. Nebudu tady i kdybych to měla opět použít. Začnu kopat do dveří.

'Někdo určitě musí přijít.' Po dlouhé době se odemkly dveře a dovnitř nakoukl muž.

"Co se děje? Proč kopeš do těch dveří?" Zeptal se mile.

'Potřebuji na toaletu.'

"Dobře, pojď se mnou." Řekne a ustoupí ode dveří. Se skoupeným pohledem jdu vedle něho.

'Teleportaci umí tady každý a dá se to naučit?'

"Ano, teleportaci umí každý ze spolku Létajících draků a ano, teleportace se dá naučit, jen je to velice dlouhý proces. Nejdelší učení se teleportace jednomu trvalo 2 roky, nejkratší jeden týden." Procházeli jsme dlouhou chodbou, která byla osvícena loučemi. Zdi byly kamenné a nebyly nikde okna. Po chvíli jsme došli k záchodům. "Tady." Usměje se na mě a ukáže na bílé dveře s nápisem WC. Otočím se na něho, mile se mu kouknu do očí a usměju se.

"HNED MĚ PŘEMÍSTI NA MYTINU A PAK SE SEM SÁM VRÁTÍŠ!" Strnule se na mě podíval a udělal to co jsem mu řekla. Když mě přemístil tak jsem se rychle rozeběhla pryč. Zastavila jsem se před zadním vchodem na do intru.

"Mei." Zavolal na mě Španěl a běžel ke mě. "Vrátili tě?" Zeptal se když ke mě doběhl. "Kde jsou? Mohla by jsi mi říct kde jsi byla? Kam tě unesli?" Škubnu sebou, otočím se na něho a podívám se mu do očí. Ruce dám v pěst. Zakřičím tak hlasitě jak jen umím.

"NEPŘIBLIŽUJ SE, UTEKLA JSEM JIM. OPĚT JSEM TO MUSELA POUŽÍT A TO JEN KVŮLI TOBĚ. TOHLE MUSÍM DĚLAT NECH MĚ NA POKOJI!!!" Sklopím pohled zrychleně dýchám a pot mi stéká po obličeji. Enrique se zastaví a jen se na ní dívá.

"Mohla jsi zůstat v hradě, tam by se ti nic nestalo." Řekl mile a znovu ke mě pomalu šel. Znova se na něho podívám.

"NECHCI ROZUMÍŠ! NECHCI! TO CO SE MI DĚJE ZA TO MŮŽEŠ JEN TY! JEN TAK SI SEM PŘIKRÁČÍŠ JAKO NEJVĚTŠÍ PLAYBOY SVĚTA A PŘEVRÁTÍŠ MI ŽIVOT NA RUBY, NECHCI TEBE NEBO KOHOKOLIV JINÉHO ZNÁT!!!" Otočím se k němu zády a malátně se dám do chůze. Španěl zrychlil do kroku, přišel ke mě, otočil k sobě a zvedl mi hlavu, takže se mi podíval do očí.

"To co se ti děje, to co se ti stalo, za to já nemůžu, nemůžeš za to ty, ani kdokoliv jiný. Je to prostě tvůj osud. Nejdou po tobě protože jsem tu já... no možná částečně proto, ale protože tě mají vyhlídlou už od tvého prvního slova. Já jsem se tě snažil chránit, ale než jsem tě stihl chytit za ruku když tě Yuri přenášela, tak byla i s tebou pryč. Jsi vyčerpaná, měla by jsi si odpočinout. Popřemýšlej o tom že by jsi byla v hradě. Naučila by jsi se bojovat, lépe by jsi ovládala své schopnosti a byla by jsi silnější, jedno použití tvé moci by tě tolik nevyčerpalo a mohla by jsi to použít víckrát než jednou." Odstrčím ho a vydám se na intr. Zastavím se a řeknu.

"Nebudu někde zavřená od civilizace, aby mě měl někdo v moci a ještě něco osud si píšu sama, nemám ho předurčený a ani mi ho nikdo nepředepsal." Zalezu zpátky na intr a vejdu do pokoje.