Vzestup démona

XVII.

'Nemusíte se o mě starat, nepotřebuji to. Nikdo mi nikdy nepomohl tak mi to nejde na rozum.'

"Copak člověk potřebuje důvod aby někomu pomohl?" Usměje se na mě.

'Myslím si že jo, nevidím důvod proč by jste mi pomáhala a neříkej že jsem tvoje nebo toho Španěla kamarádka.'

"Já tě beru jako kamarádku, pokud ty mě ne, tak to je na tobě. Já ale svoje slova nezměním. A pomáháme ti protože chceme."

'Proč musíte být tak hrozně otravný?'

"Nevím jsem?" Zasměje se.

'Jo, hrozně. Ty i on a vlastně všichni co jsem do posud poznala.'

"Já už jsem prostě takový." Usměje se na mě. Povzdychnu si.

'Můžeš odejít, ráda bych se oblékla.'

"Jistě, omlouvám se." Řekne a odejde z mého pokoje. Povzdychnu si a pak tiše řeknu.

"Konečně sama." Opatrně slezu z postele a z tašky si vyndám nové oblečení. Obléknu se, lehnu si na břicho do postele a celá se zakryju. Po půl hodině mi sem Ángelo přinesl oběd.

"Oběd Mei." Usměje se a položí mi to na stůl. "Už půjdu tak se tu měj hezky." Řekne a zase odejde.

"Nechci jíst, nemám hlad." Řeknu tiše pod peřinou a usnu. Proberu se pozdě večer, vstanu a dojdu k oknu. Otevřu ho a rukama se opřu o vnitřní parapet. Nadechnu se nočního vzduchu a po tváři mě pohladí noční vánek.

POHLED HINA

Po chvíli jsem neslyšně vklouzla dovnitř a tiše se schovala pod postel. Řekla tiše.

"Noční vánek je tu jiný než byl na intru. Zítra mě čeká škola, ale nevím jestli je dobrý nápad tam jít." Potichu jsem vylezla z pod postele, neslyšně si stoupla za ní, poklepala jí na levé rameno a pak se tiše a rychle znovu schovala pod postel. Otočila se ale nevšimla si mě, pak se znova koukala z okna. Znovu jsem to zopakovala a pak se tiše pod postelí zasměju. Opět se za sebe koukne, když před sebou nezahlédne nohy a ani jakýkoliv stín tak se znova otočí. Znovu vylezu zpod postele, stoupnu si za ní, poklepu jí na rameno, pohnu jí s vlasama a pak potichu skočím na její postel. Neotočí se a jdu k tašce. Vezmu si blok. 'Vidím tě Hino.' Vytrhne stránku, otočí se směrem na postel a hodí ke mě papírek.

POHLED MEI

Hina si přečte co je na papíře, tiše se zasměje a pak se pošoupne na posteli blíž ke mě.

'Potřebuješ něco?' Znovu se šoupne blíž ke mě a pak poskočí na stranu, jako by si chtěla hrát. Otočím se zpátky k tašce a něco v ní hledám, pak rychle vstanu a v ruce držím tkaničku. Vezmu prázdný list papíru a udělám z ní harmoniku. Tkaničku jednou omotám ve středu harmoniky a pak jí hodím na postel konec tkaničky držím v ruce. Hina po papírku skočí. Cuknu tkaničkou a pak znova a znova. Hina se po papírku natahuje a skáče. Když je na zemi, tak se po něm stále natahuje a skáče. Mírně se usměju a řeknu si. "Co jsi zač." Když zvednu papírek na tkaničce do vzduchu, tak Hina se po něm snaží natáhnout. Po chvíli se začne naklánět dozadu. Když padá tak se otočí na břicho a dopadne na ruce. Pak se znovu otočí na mě a znovu se snaží chytit papírek. Stále ho sleduje a usmívá se. Začnu rychlým krokem chodit po místnosti a i přes postel za sebou tahám papírek. Hina se pak odrazí, přeskočí postel, doskočí blízko mě a chňapne po papírku. Začnu běhat po místnosti a smát se. Hina běhá po čtyrech za mnou a stále se snaží chytit papírek. Po půl hodině hraní si Hina lehne na zem a rychle dýchá. Stále má úsměv na tváři. 'Nečekala jsem že se budu takhle bavit.' Odkašlu si, pak schovám papírek do šuplíku. A lehnu si do postele, po chvilce usnu.

Hina se na ní podívá, vstane, potichu vleze do její postele, hlavu si položí na její záda a po chvíli usne taky.

Když se ráno vzbudím tak mě rozbolí celé tělo, ucítím něco na mích zad, pootočím hlavu a všimnu si že to je Hina. Položím hlavu zpátky na polštář a jen podřimuji. Po chvíli přijde do pokoje Hotaru.

"Mei, je čas vstávat." Usměje se a pak si všimne Hiny. "Hino. Co tu zase děláš? Ven." Řekne přísně. Hina se na ní podívá, skočí z postele, přitom se mě ani nedotkne a po dvou vyběhne ven z pokoje. "Omlouvám se za ní. Kdy přišla? Nedělala potíže?" Řekne a položí na židli lékárničku. Sednu si a jen zavrtím hlavou, všimnu si lékárničky a řeknu si.

'Myslela jsem že už moje rány nepotřebují tak často obvazovat.'

Když Hotaru uvidí můj pohled, tak se mile usměje a řekne.

"Neboj se, tohle je poslední obvazování, zítra už budeš bez obvazů." Usměje se na mě, znovu mi vydezinfikuje a převáže rány. Pak vyjde i s lékárničkou z pokoje. Stoupnu si a převleču se. Pomyslím si.

'Nevím jestli je dobrý jít do školy, to je poprvé co se mi tam nechce.' Po chvíli přijde Hotaru a řekne.

"Připravená?" Usměje se na mě. Kývnu, vezmu si tašku a jdu a ní.

'Nemusí přece chodit za mnou mám tu věc.'

"Co to přenášedlo co jsem ti dala, ještě jsi ho neměla kdy vyzkoušet viď?" Pak mě dovede na místo, které bylo kruhové postavené, "Když se budeš chtít přenést do školy, tak musíš vždy sem na to místo, jinak by tě to mohlo přenést jinam, třeba do jiné dimenze." Usměje se na mě. "Tak ho můžeš teď vyzkoušet." Najednou tam přiběhne Hina, má školní tašku a mile se usmívá. "A ty jdeš kam?" Zeptá se Hotaru. Hina jen sklopí pohled a přeběhne ke mě. "Ne, ne, ne, ty nikam nepůjdeš." Řekne a chce jí chytit za ruku. Hina ale ucukne a schová se za mě. Sundám si tašku ze zad a vytáhnu blok.

'Ona chce jít se mnou?'

"Nevím co to do ní vjelo. Tohle nikdy nedělala. Hino, pojď ke mě." Hina jen zavrtěla hlavou a schovala se víc za mě.

'Nemohu tě vžit sebou Hino.' Hina se na mě smutně podívala, udělala na mě psí oči a přitiskla se víc k mě. 'Do školy si jen tak nemůžeš přijít počkej na mě tady.' Hina se o mě začala otírat a vrnět.

"Hino. Nemůžeš s Mei. Vrať se k sobě." Hina popošla od Mei, pak se rozeběhla a sedla si ke zdi. Usmála se na mě a dívala se na mě. Vezmu si to zařízení do ruky a přenesu se. Objevím se nedaleko školy. Po cestě ke škole je klid vejdu do budovy a sednu si do lavice. Položím si hlavu a zívnu.

"Měla jsem v noci spát." Řeknu si. Do třídy přijde Ichiro, položí si věci k lavici a jde ke mě.

"Ale, ahoj trpaslíku. Ty jsi unavená? Co jsi dělala v noci? Byla jsi se svým klukem?" Řekne mi posměšně. "On tě někdo chce?" Zasměje se. Nezareaguj a znova zívnu. "Hej já s tebou mluvim." Řekne a chytí mě silně za vlasy, pak mi s hlavou trhne dozadu. "Odpověz trpaslíku." Syknu bolestí, ale pak jen odvrátím pohled.

"Hele nech ji jo?" Řekne Enrique. Přišel k němu a silně ho chytil za rameno té ruky, kterou mě držel. Ichiro mě pustil a Enrique ho silně odstrčil.

"Co si sakra myslíš že děláš?!" Řekne naštvaně Ichiro.

"Zabraňuji pokračující šikaně."

"Nepleť se do toho. Co seš? Její kluk nebo co?" Pak se usmál a po chvíli se začal smát. "Vy spolu chodíte? Vy spolu chodíte. No tak to je fór. Jste jako hora a trpaslík." Zasměje se znovu i celá jeho parta.

"Mysli si co chceš." Řekne a jde si sednout do lavice.

"Co když jí nějak ublížim. Budeš její princ na bílém koni a zachráníš ji." Zasměje se. Enrique otevře knihu a začne si číst. Ichiro mě znovu chytí za vlasy a prudce trhne dozadu. "Co uděláš? No? Ubližuju tvojí holce. Tak co uděláš?" Zasměje se.

'Ať mu neubližuje, jeho to přestane bavit a mě to ani nebolí poradím si.' Chytnu ho za ruku a silně jí zmáčknu, postavím se a dám mu pěstí do břicha.